Postavme se Rusku a Číně jako silná a sebevědomá země! A pak sebevědomě vyhlasme referendum o EU
Kauzy Koněv, Kubera a s nimi související nepřijatelné zásahy Ruska (a možná i Číny) do záležitostí České republiky, jsou příležitostí ukázat, že jsme silný, sebevědomý a suverénní stát. Projev naší síly, sebevědomí a suverenity by se měl následně přetavit i do vážné debaty o tom, zda nadále setrvávat v Evropské unii.
To, co předvádí někteří vrcholní představitelé ruské administrativy kvůli odstranění sochy maršála Koněva z pražského náměstí Interbrigády, je z hlediska mezinárodních vztahů jednoznačně nepřijatelné. Stejně nepřijatelný by byl i čínský nátlak na někdejšího předsedu Senátu Jaroslava Kuberu kvůli plánované cestě na Tchaj-wan, pokud by se skutečně potvrdil.
(Pozor – záměrně teď pomíjím konspirační teorii o Rusy chystané vraždě některých pražských komunálních politiků, jejíž reálnost nelze ověřit. I bez toho je chování ruské strany skandální. Stejně tak se záměrně nezabývám ani nevhodným chováním starosty Prahy 6, který si z odstranění pomníku udělal hrábě na politické preference a v době, kdy už šlo o krajně citlivé mezinárodní téma, vtipkoval na sociálních sítích jako puberťák, že Koněv musel zmizet, protože neměl roušku. Ani to nedává ruské straně právo chovat se tak, jak se chová.)
V obou výše popsaných konfliktech by se Česká republika měla zachovat v rámci diplomatických zvyklostí razantně a principiálně. Státní svrchovanost a národní sebevědomí musí mít jednoznačně přednost před obavami či ohledy na to, jaká mohou následovat odvetná diplomatická či ekonomická opatření. Pokud bychom si nechali líbit, aby nás veřejně mistroval třeba ruský ministr obrany nebo čínští komunističtí pohlaváři, měli bychom našlápnuto stát se výhledově opět něčí gubernií. Lumpům se nemá ustupovat, ani když stojí v čele velmoci. Máme s tím neblahé zkušenosti.
Razantní a kategorická obhajoba státní suverenity a národního sebevědomí by však neměla skončit naším postojem k Rusku a k Číně. Naopak – měla by být základním stavebním kamenem české zahraniční politiky. Tedy i (nebo chcete-li zejména) našeho postoje k Evropské unii. Pokud se chceme skutečně chovat jako silný a sebevědomý stát, nemůžeme zároveň opakovaně tvrdit, že bez Evropské unie jsme odsouzeni ne-li k plamenům pekelným, pak přinejmenším k bezbřehé bídě a utrpení. Není možné, aby každý, kdo jen zmíní možnost referenda o setrvání v EU či třeba jednostranného vypovězení Lisabonské smlouvy, byl automaticky ocejchován jako agent Kremlu nebo rovnou Putinův brácha.
Samozřejmě může zaznít protiargument, že o členství v EU už lidé v referendu jednou rozhodli a proč ho tedy opakovat. Důvod je prostý – o členství v unii Češi v referendu hlasovali v roce 2003. Tehdy ovšem byla její podoba diametrálně odlišná od toho, jak vypadá od prosince 2009, kdy vstoupila v platnost Lisabonská smlouva. Ta podle řady kritiků reálně udělala z malých unijních států méněcenné satelity zemí jako je Německo a Francie. Další významnou změnu do legislativy unie přináší i Istanbulská úmluva.
Ale i kdyby ne, proč by lidé jednou za čas neměli mít možnost zpětně zhodnotit, co jim členství v mezinárodní organizaci přináší, co jim bere a podle toho znovu rozhodnout?
Oblíbeným argumentem skalních odpůrců referenda je také to, že členství v EU je životně důležité pro naši národní bezpečnost. Rozhodování tudíž podle nich nelze svěřit do rukou voličům-laikům. I to je ovšem značně diskutabilní – k obraně země nám přece slouží členství v NATO, kde jsme byli už šest let před vstupem do EU. Naše členství v NATO, tedy v alianci skutečně zásadní pro naši bezpečnost, je na našem členství v unii nezávislé.
Václav Klaus mladší kdysi prohlásil, že Česká republika by měla z EU odejít, i kdyby měla o třetinu zchudnout. Dostal za to ve většině médií co proto (ostatně jako skoro za cokoliv, co řekne). Ať už si ale o našem členství v EU (stejně jako o vztazích k Rusku a Číně) myslíme cokoliv, alespoň v jednom bychom snad mohli s Klausem souhlasit - neměli bychom se své suverenity vzdávat kvůli možným ekonomickým benefitům.
Státní suverenita se neváží na hokynářských vahách a není na prodej! Za státní suverenitu se chodí do války a v krajním případě se za ni pokládá život. Tak to aspoň dělali naši předci, kteří nám tady republiku nechali. Měli bychom si na jejich odkaz vzpomenout a jasně to dát najevo jak na východ, tak na západ od našich hranic.
