Ví Milouš Jakeš, co je to YouTube? Aneb koronavirová epidemie udělala na 1. máje z politiků Hvězdnou pěchotu
Mezi „tradiční jistoty“ každého 1. máje v posledních letech patřily různé politické akce a happeningy. Čím více byla dotyčná politická síla obskurnější, tím úměrně svéráznější byl obsah i vyznění samotné akce. Letos však koronavirová epidemie všem udělala čáru přes rozpočet. Akce byly zrušeny, ale mnozí politici se přesto rozhodli vyslat poselství svým věrným skrze nové nástroje sociálních sítí. Vznikla z toho vesměs díla nevalné kvality (chyběl snad už jen Zdeněk Škromach ve svém bazénku) a jejich obsah by se spíš hodil do předvolební kampaně. A ta - jak známo – už mnoho let baví otrlé diváky svojí upatlaností a upoceností.
Z dotyčných politiků se tak na pár minut stali kazatelé a kantoři (a samozřejmě lovci voličů) zároveň a jali se vysvětlovat, jak to bylo v minulosti se svátkem práce, jak práce formuje osobnost, že 1. máj není jen svátkem komunistů, jak se daní dividendy a tak dále a došlo samozřejmě i k výzvě ke svržení kapitalismu, který může za všechno zlé, násilí, chudobu a tak dále. Akorát ve výčtu negativ chybělo, že kapitalismus může i za vynalezení internetu a kanálu YouTube, na který politici svá poselství nahráli. Nebýt toho, zřejmě by si ještě nyní kolportéři foukali puchýře na chodidlech z roznášení stranických letáků.
Nabízí se proto otázka, zda se nahraná poselství skutečně dostala k těm, kteří na prvomájové akce svých stran chodí osobně a nebo to bylo již univerzální video, u něhož se dopředu předpokládá, že si ho prohlédnou novináři nebo nerozhodnutí voliči a budou jeho obsah šířit dál. Protože je známo, například kolik voličů komunistů vesměs v seniorském věku ví co je to YouTube a umí s tím zacházet? Nebo mají tak hodné vnoučky, že jim to ukážou? Co například takový Milouš Jakeš, který patřil mezi návštěvníky těchto akcí? Prohlíží si doma politická videa?
Přesto bylo dobré a prospěšné si 1. května sociální sítě či zpravodajství zapnout ještě z jiného důvodu. První májový den si totiž Česká republika připomíná i vstup do Evropské unie. Například PR tým premiéra Andreje Babiše si toho nejspíš všiml až v pozdním odpoledni, když už k tomu byl na Twitteru vyprovokován řadou dotazů. Není v tomto textu nutné hodnotit úroveň a vyznění jednotlivých příspěvků (které k členství v EU během dne zazněly), ale je důležité, že tam byla připomínána (jistě, pro někoho do omrzení) základní fakta. Například ta, že přihlášku do Evropské unie podával tehdejší premiér Václav Klaus, který o několik let později už jako prezident republiky společně s Vladimírem Špidlou podepsal přístupové listiny do EU. Že o vstupu rozhodla velká většina občanů České republiky v referendu a nebo skutečnost, že za dobu členství v Unii se Česko stalo čistým příjemcem ohromného balíku peněz v řádu stovek miliard korun. Tyto informace totiž nejsou „detailní“ (a jako nepodstatné hodné zapomenutí) a pro korektnost diskusí by se měly vždy připomínat. Mnozí diskutují se totiž tváří, jako by je zapomněli nebo dělají, že neexistují.
Ale zpět k prvomájovým videím. Je z nich patrno, že i čeští politici pomalu přicházejí na kloub možnostem moderních komunikačních sítí a využívají toho. Stále však ještě moc dobře nechápou, co všechno by tyto nová díla měla obsahovat a jak by měla být vytvořena. Mnohaminutové strohé rozmluvy to však rozhodně nejsou.
Je tu však ještě druhý rozměr. Skrze tyto instrumenty politici zjišťují, že mohou předávat vzkazy voličům a mobilizovat je, aniž by se s nimi osobně a tváří v tvář potkávali. Je to velké odosobnění politiky a stává se z toho něco jako teleshopping. S blížícím se termínem voleb tento jev bude přibývat na intenzitě a významu. Přitom tu je jako sůl zapotřebí tlak zespoda, aby strany nabízeli věrohodné kandidáty s životním příběhem, zkušenostmi, ale i schopností stoupnout si před lidi, diskutovat s nimi a vysvětlovat. Pokud nám k rozhodnutí, koho volit stačí jen jedno video, na kterém někdo přečte vyumělkovaný patetický text, který mu mnohdy napsal někdo jiný, tak to příliš lichotivý obrázek o nás nedělá.
