Měli by lékaři, kteří po studiu zamíří do zahraničí, zaplatit svá studia?
V souvislosti s pandemií COVIDu 19 se stále častěji mluví o zdravotnictví. Před závorku se sluší vytknout, že lékaři a zdravotní sestry si zaslouží naše velké poděkování. Horší už je to s organizací systému.
Nicméně jednou z dlouhodobých otázek je, zda by lékaři, kteří po studiu zamíří do zahraničí, měli českému státu zaplatit svá studia? Je to celkem logický požadavek, pokud někdo vystuduje vlastně bezplatně za peníze ostatních daňových poplatníků, a pak nikdy nepracuje v systému, tak je fakticky černým pasažérem systému. Vím, je to nezdvořilé to říkat, ale je to tak.
Obdobný problém řešilo a řeší řada států světa. Například to plánoval bývalý slovenský premiér Robert Fico., který mj. navrhoval:„S účinností od roku 2020, pokud budeme ve vládě, máte dvě možnosti: Buď po skončení školy dostanete k úhradě 55 tisíc eur (asi 1,4 milionu Kč) a můžete jít, kam chcete, nebo odpracujete 10 let na Slovensku.“ R. Fico už své dílo asi nedokončí, nicméně problém s odlivem mozků, až se zase otevřou hranice, bude pokračovat. Ne, že ne.
Klady a zápory
Podívejme se na věc objektivně z obou stran. Začněme nejprve klady zpoplatnění studia.
Zavedení by určitě posílilo důvěru ve spravedlnost ve společnosti. Zejména lidé z nižších a středních vrstev nesou značně nelibě, že ze svých peněz de facto dotují studia medicíny někoho, kdo pak pujde pracovat do zahraničí. Z pohledu českého člověka vydělávajícího například 20 000 kč nedává moc smysl dotovat studium někomu, kdo pak v zahraničí vydělává kupříkladu přes 5000 Euro.
Tento pocit zmaru je pak násoben v případě slovenských studentů, kterých je na českých lékařských fakultách větší než malé množství, kteří zde studují za stejných podmínek jako naši studenti, tedy také zdarma a pak odchází, buď zpátky na Slovensko nebo do Rakouska či SRN. Samozřejmě pokud zde slovenský mladý lékař zůstane, a platí daně a zákonná pojistná, tak v tom nemožno spatřovat problém. Svízel však nastává, pakliže chce odejít.
Snaha o zpoplatnění studia má i svůj motivační prvek – Česko trpí nedostatkem lékařů, a zastánci zpoplatnění v něm vidí určitou spásu, lékaři by pak prý tolik neutíkali do zahraničí.
Negativa projektu zpoplatnění
Jednoznačným záporem je, že nemožno takovou „záchranou poplatkovou svěrací kazajku“ selektivně dát pouze absolventům medicíny, musela by být aplikována na všechny vysokoškolské profese. Mám důvodné podezření, že pokud by zákonodárce uvalil poplatkové břímě výlučně na mediky, tak by se to asi velice nelíbilo našemu soudu soudů, tedy Ústavnímu soudu.
A tady by už elán k zavedení poplatků patrně u poslanců odpadl, jelikož na vysokých školách studuje takřka polovina populačního ročníku, a ti mají rodiče a další příbuzné. Asi chápete, kam tím mířím, to už je pěkná sumička volebních hlasů.
Dále pak zavedení není možné retroaktivně, takže pokud by to mělo být právně čisté, tak by mělo být zavedeno, nejdříve až pro studenty nastupující do prvních ročníků po schválení tohoto návrhu. Letos se to již určitě nestihne, hypoteticky nejdříve pro ty nastupující v říjnu 2021. A ti budou končit svá studia nejdříve v roce 2027, ale spíše ještě později. Takže reálná vzpruha pro personálně poddimenzované české zdravotnictví by přišla až někdy v třicátých letech tohoto století. Dříve nikoliv.
Závěr
Pokud si učiníme pomyslný test proporcionality, tak zjistíme, že nástroj zpětného zpoplatnění studia medicíny, je sice lákavý, ale byl by v zásadě dost neúčinný. A hlavně by musel být zaveden pro všechny.
Vládě (včetně té budoucí, ani Babišovci zde nebudou navždy) nezbývá než se snažit řešit personální krizi ve zdravotnictví prostě jinak. Zejména zlepšením pracovních (nejen finančních) podmínek lékařů a zdravotních sester. A také se musíme vážněji zaobírat zdokonalením a modernizací organizace práce a fungování systému. Ostatně v době „předCOVIDové“ byly neřešitelným problémem např. e-recepty a e-neschopenky, a vida jak to najednou jde.
