Lákavá sousta pro bohaté dravce aneb Koronavirová krize překreslí podnikatelskou mapu Česka
Rozvolňování opatření proti šíření koronaviru v Česku zdárně pokračuje podle plánu. Otevírají se obchody a instituce, firmy obnovují svoji činnost a zanedlouho otevřou zahrádky u hospod. Lidé už začali plánovat dovolenou a nervózně sledují vývoj zpráv, jestli budou moct letos k moři či nikoliv. Vše by mohlo nasvědčovat tomu, že se všechno brzy vrátí do starých kolejí. Ale to je omyl, česká společnost se vrátí do poněkud odlišnějšího světa. Protože u toho už nebude řada firem a desítky či možná stovky tisíc lidí budou pracně zajišťovat svoji existenci.
Přestože vládní představitelé neustále verbálně šermují programy, opatřeními nebo částkami, kterými stát pomůže tomu či onu, realita je taková, že značné množství firem či podnikatelů dosud ze slibované pomoci nedostalo ani korunu. Zhatily to buď špatně nastavené podmínky, nízká kapacita příslušných schvalovacích úřadů, nedostatečné množství vyčleněných peněz, byrokracie anebo banální chyby, které žadatelé nasekali v jednotlivých žádostech.
Nemalá část těchto firem se nyní svíjí ve smrtelných křečích. Některé už zkrachovaly, další to zřejmě v nejbližších dnech čeká a některé z toho prozatím vybruslily tím, že osekaly výdaje na minimum a propustily velkou část zaměstnanců. Přesto jejich budoucnost je nejistá a nikde není psáno, že nehodí ručník do ringu během léta nebo po prázdninách.
Na ulicích nebo v pasážích řady měst se začínají množit prázdné výlohy a cedule oznamující ukončení provozu. Totéž nastává i u řady restaurací. Přestože tu vznikají různé akce a projekty na jejich záchranu, mnohde to nestačí. Ani ona slavná „pětadvacítka“ či „patnáctka“ není žádné terno. Reálně z pohledu hodnoty peněz nás to vrací někam do roku 2000 či možná ještě dále do historie a stát o žádném navyšování částek už nechce ani slyšet. Jako totální cynický výsměch pak může znít aktuální zpráva z médií, že v situaci, kdy firmy bojují zuby nehty o vlastní přežití, erár platí luxusní bydlení strážkyni státní pokladny, přestože její plat je pětinásobně vyšší než průměrný výdělek v předkrizovém Česku.
Ale zpět k těžce zkoušeným firmám. Než se opět dostanou do plného tempa a začnou generovat odpovídající tržby, uplyne mnoho času. Některé se třeba do této kondice již nikdy nevrátí. Budou sice fungovat nadále, ale v hodně omezeném režimu. Budou zesláblé a budou živořit. Zároveň se tak stanou snadnou kořistí pro kapitálově naducané nájezdníky, pro které je nyní nejlepší doba na nákupy, protože tyto firmy v problémech dostanou za babku.
Před tímto scénářem aktuálně na Retail Summit Action varoval prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu Tomáš Prouza. Poukázal na to, že nejvíce zranitelné (a tudíž i snadno ulovitelné) jsou společnosti z gastronomie, služeb a cestovního ruchu, které si mnohdy ani na úvěrové financování s garancí státu nemohly sáhnout, protože byly považovány za příliš rizikové. Vzhledem k tomu, že lidé budou jíst neustále a stejně velká bude i jejich touha po dovolené, tak tyto podniky nezmizí, ale získá je někdo jiný. A moc ho to stát nebude.
V téže diskusi promluvil například i investor Jiří Hlavenka, který na nakupování slabých firem ze strany finančních supů nevidí nic špatného, protože to pročistí trh. Za normálních okolností by měl pravdu. Ale tomuto jinak úspěšnému pánovi zjevně nedochází, že tento kolaps v řadě sektorů přivodil stát svou restriktivní politikou, která znemožnila firmám jejich činnost a možnost vydělat si peníze. Jistě, stát bránil rozšíření koronaviru. Ale měl adekvátně pomoct těm, které svými opatřeními zasáhl. Ve srovnání s okolními zeměmi jim přitom vyplatil almužnu. Mnohde však ani tu ne.
Podtrženo sečteno, stát svým postupem přivodil nemalému množství firem druhý 1. červen 1953 a velice silně pomohl k překreslení podnikatelské mapy v Česku, jehož budeme brzy svědky. Ale na tuto krátkozrakou politiku dojedeme všichni. Městské podnikatelské mikroklima se zredukuje a nenávratně se zničí, společnost přijde o tisíce pracovitých a podnikavých lidí, kteří vytvářejí hodnoty, dávají práci a platí daně. Vrátíme se nazpět a odepíšeme třeba i 10 posledních let vývoje české ekonomiky. Billboardy s hesly o tom, jak „nám vládnou nemehla“, jsou nyní platnější než kdy jindy.
