Vladimír Pikora: Je lepší vsadit si v loterii, nebo spořit v penzijních fondech?
Je to zajímavé: Všichni chodí do školy. Všichni se učí matematiku. Téměř všichni by si měli být schopni spočítat, jaká je pravděpodobnost, že vyhrají v loterii. Přesto mnoho lidí sází různé číselné hry. Mají pocit, že vsadí jen pár korun, což jim nijak neublíží, a možná se na ně usměje štěstí, což jim hodně pomůže. Ačkoli je pravděpodobnost výhry téměř nulová, a bylo by proto racionální, aby nesázeli, stejně každý týden z matematického pohledu nerozumně vsadí, protože co kdyby.
Je zajímavé, že kasino je založeno na stejném principu náhody, ale do něj už chodí lidí mnohem méně. Asi mají pocit, že tady jde o mnohem více peněz, a o ty už se bojí. Někdo má možná pocit, že do kasina chodí jen James Bond, a tak co by v něm pohledával synek z Ostravy.
Ti samí synci z Ostravy jsou ale ochotni vsadit si celý svůj důchod na to, že jim nějaký fond dokáže zhodnotit jejich vklady. Tady mají pocit bezpečí.
Podobně jako by si všichni absolventi základní školy měli být schopni spočítat pravděpodobnost výhry v loterii, mohli by také všichni vědět, že vysoké zhodnocení investice s sebou nese i vysoké riziko ztráty. A že bezpečné a zároveň vysoce výnosné investice se objevují jen vzácně coby anomálie, než si jich někdo všimne. Jinými slovy, bez vysokého rizika se k pěknému důchodu nelze proinvestovat. A vysoké riziko znamená, že o vysoký důchod hrajeme ruletu: Buď to vyjde, nebo o nemalou část peněz přijdeme. Čím vyšší důchod chceme, tím víc riskujeme.
Mnoho lidí chce ale věřit, že tohle riziko buď neexistuje, nebo je mnohem menší, nebo ho lze nějak obejít, a proto investovali s tzv. transformovanými fondy. Ty ze zákona nemohou přinést střadateli ztrátu. Aby toho fondy dosáhly, musí investovat velmi bezpečně. Nakupují proto hlavně státní dluhopisy.
A tady je kámen úrazu. Dluhopisy v posledních letech nenesou skoro nic. A tak platí, že mají v posledních letech nižší výnos, než je inflace. Jinými slovy, reálně má střadatel smůlu. Ceny v obchodech rostly v posledních letech rychleji než zhodnocení jeho úspor. Na pěkný důchod to tedy nevypadá. Ještě lépe řečeno: Reálně má střadatel ztrátu. Jeho peníze ubývají.
Průšvihem je, že teď s koronavirem jdou úrokové sazby zase dolů. Nejspíš s nimi půjde centrální banka až téměř na nulu. Je dost pravděpodobné, že se její klíčová sazba zastaví na 0,05 %. Nízké úroky – nízké výnosy. Investice v transformovaných fondech tak bude ještě méně zajímavá.
Hodně lidí ale říká, že jim to nevadí. Do fondů prý neinvestují kvůli zhodnocení, ale kvůli tomu, aby dosáhli na státní podporu a příspěvek zaměstnavatele. To dává logiku z pohledu jednotlivce. Z pohledu státu to je šílenost. Dotuje něco, co není samo o sobě životaschopné. To je dobré jen pro samotné fondy. Jde pak o pouhé vycucávání veřejných financí. Zrušte podpory, snižte o to daně a jste na tom lépe. Tedy až na ty fondy.
Fondy s vyšší rizikem a vyšším výnosem
No dobrá, tak to máme transformované fondy. Ale vedle transformovaných fondů tu jsou ještě takzvané účastnické fondy. Ty nesou mnohem větší výnosy, ale také rizika. Tyto fondy už mohou přinést klientovi dokonce i nominálně ztrátu. Tady už jsme na půdě skutečných spekulací podobných těm v kasinu. Tady je riziko ohromné.
Burzy letos dramaticky poklesly. To se propíše i do těchto fondů. Optimisté věří, že se ztráty brzo vymažou. Realisté sázejí na roky. Pesimisté nemluví o dlouhých rocích. Ti se spíš než na výnos zaměřují na to, že „záchrana“ ekonomik, kterou nyní vidíme, je založená na dříve zakázaném tisku peněz, který s sebou přinese v příštích letech ve vyspělých zemích hlavně inflaci. Tedy ne nutně spotřebitelskou inflaci, ale třeba inflaci v cenách nemovitostí. Takže říkají: „Ano, výnosy budou, ale inflace vám je stejně požere. A radujete se zbytečně.“
Je důležité podtrhnout, že ti, kdo se obávají důsledků tisku peněz pro naše úspory, zdůrazňují, že inflace nepřijde hned, ale až v příštích letech. (Můj názor je, že je to ještě komplikovanější; hodně záleží na tom, jak přesně nakonec všechen ten tisk peněz proběhne, v jakých objemech, jak dlouho. Inflaci ovšem v příštích letech vyloučit rozhodně nelze.)
Pro lidi budou transformované fondy vážně zajímavé jen kvůli státnímu příspěvku. Uvažuje se proto o jeho zvýšení. Na ten si ovšem stát půjčí, protože bude s deficitem hospodařit i v dalších letech. Stávající systém důchodů je prostě zvrácený. Něco se musí změnit. To bude ale těžké.
Co bude dál?
Někteří politici tvrdí, že žádná velká reforma není třeba. Někteří se zaměřují hlavně na rovnost mužů a žen a jiní se raději nevyjadřují, protože předpokládají, že skutečná reforma bude velmi nepopulární, což mají pravdu. A zatím se objevují zprávy, že někteří politici vidí „řešení“ v tom, že vznikne státní penzijní fond s nízkými poplatky. Kombinace státní a navíc levný fond zní mnoha voličům dobře. Vypadá to v jejich očích bezpečně jako státem vydávané peníze.
A já se už teď děsím. Stát nikdy neuměl investovat. Teoreticky by to mohl zvládnout, ale prakticky to páchne extra velkým tunelem penzí. Důchodový systém založený na tom, že někde čeká opravdu velký balík peněz na lidi, až jednou zestárnou, vždy vládu láká k tomu, aby tenhle balík ukradl dřív, než se k němu budoucí důchodci dostanou.
To je výhoda průběžného systému. Ten funguje jako průtokový ohřívač a permanentně v něm skoro nic není. Nedá se tedy vykrást. Je založen na tom, že stávající pracující platí důchody stávajícím důchodcům. Tento systém ale funguje, jen když se nemění poměr pracujících živících jednoho důchodce. Jakmile se přestane rodit a délka života se prodlouží, je systém nefinancovatelný. I když dnes v době covidové se mnoha politikům může zdát, že ufinancují cokoli. Mnoho lidí si myslí, že dluh může růst do nebes, a podle toho žijí. To je pomýlená představa. Jediným dlouhodobě osvědčeným důchodovým systémem je mít děti. Vše ostatní je kasino.
Jenže když máte víc dětí, většina lidí si o vás myslí, že jste blázni. Dnes už není v módě přebalování a noční vstávání. Raději se hledají pohádky o tom, jak padají peníze z finančních trhů jako holubi až do huby.
