Lajkuj život, vracíme se k normálu. Naplníme své životy až k prasknutí a přepneme se na autopilota?
Náš život se vrací takzvaně do normálu, do starých dobrých časů, do zajetých kolejí, k automatické existenci a spotřebě všeho včetně samozřejmosti života. Ovšem byly vůbec někdy ty staré dobré časy, nebo je to jen obezlička postavená na touze, sentimentu a nostalgii? Ještě před koncem roku, říkáte? Že to byly možná poslední normální a krásné, bohaté, bezstarostné Vánoce? Budeme na ně se slzou v oku vzpomínat…
Dokonce v lednu, ba i ještě v únoru bylo všecko zalité sporým studeným zimním sluncem a zářivkami supermarketů a my jsme žili šťastně, v nevědomí, neohroženi zlým světem virů. Žili jsme automaticky, pohodlně, celá naše instantní společnost; jen si vyber, co chceš, vytáhni kartu nebo telefon, skoč do auta nebo otevři dovážkové službě; ani úkon, krok navíc, jsme efektivní a pořád se zlepšujeme, posunujeme lidstvo dál, ohodnoť lajkem naše služby.
Lajkuj život. Život je. Nemusíme o něj od narození bojovat a teď se navíc ukázalo – přestože to v jednu chvíli vypadalo s naším přežitím fakt bledě a úplně vyhráno pořád není! – že si poradíme i v situacích, kdy se celý svět bojí a bije na poplach. Někdo na pandemii prodělal, jiní vydělávají; pochválen buď pokrok, technologie, internet a sociální sítě; odpojeni od života můžeme pohodlně existovat. Neboť život je dobrý, a ještě lepší je naplněný (vším až k prasknutí). To koneckonců říkali i nejvýznamnější myslitelé napříč staletími: naplň svůj život. My jsme ho naplnili maximálně, zkuste dokázat opak.
Žijeme (si) dobře (znamená to, že my sami jsme dobří?). Jak jsme byli zvyklí, což naše mozky vyhodnocují jako dobré a bezpečné; tak naše mysl funguje: preferuje, co je známé; co je známé a na co jsme zvyklí, je dobré, neboť vyvolává pocit bezpečí (i ta věčná nespokojenost s výší platu, se sousedem, s blbým šéfem, s rostoucím pivním břichem… to vše, co tvoří naše malé vesmíry a co by samo o sobě bylo bráno jako negativní, je zahříváním opakování v čase přetaveno v to, co je „pro nás dobré“, neboť je známé).
A to známé a zajeté nám bez varování něco vzalo, něco zlého, neviditelného, dokonce až smrtelného. Děsivá celosvětová hrozba, katastrofa, hrůza, na kterou jsme všemu letitému vychloubání se, jak jsme vyspělá, rozumová a pokročilá civilizace, která počítá se vším a předvídá, plánuje, buduje, roste, je lepší a nejlepší… nebyli připraveni.
Když se ze známého a pohodlného stane cizí a špatné
Ale ruku na srdce: proč se dobrovolně předem připravovat na to, že se ze známého, a tedy pohodlného stane cizí a špatné? A z cizího naopak (nuceně) známé? Proč se dobrovolně zastavit a začít přemýšlet o hodnotách, ke kterým nelze přiřadit cenovku ani nálepku růstu či pokroku? Proč přemýšlet nad životem a jeho náplní, když právě přivezli čerstvé bezlepkové koblihy plněné marmeládou, která je tak zdravá, že ji tvoří jen z umělého roztoku vypěstované, a tedy od hlíny neumazané, zato geneticky modifikované (proti plísním, škůdcům, virům) jahody? Proč si dobrovolně omezovat nekonečnost volby (konzumu, cestování, pohodlnosti, ubíjení času…) ve jménu něčeho, co možná přijde, ale na druhou stranu dost možná taky ne.
Přinuť nás, světe, začít brát tě vážně a začít si vážit života (na který přece máme automaticky nárok, stejně jako na zdravotnictví, bezpečí, jídlo, oblečení, internet, zábavu… zasloužili jsme si to tím, že jsme se narodili v této blažené době).
Světe, div se, donutil nás. Nebo… je to jen zdání?
Zdá se, že ano, že poučení se nekoná, že namísto k upřímnému nahlížení si do nitra, ke kritickému zhodnocení chování a směřování společnosti a k pozornému, obezřetnému rozhlížení se kolem sebe a konečně taky do dálky, mimo naše byty a zahrady (kdy jindy vyhodnocovat aktuálně končící krizi a brát si z ní ponaučení pro příště, které podle všeho nastane dost brzy a možná vůbec nebude tak lehce zvládnutelné jako nový koronavirus), raději upínáme oči k vyjednávání o dovolené v Chorvatsku, k mluvícím hlavám na monitorech (z toho, že k nám politikové promlouvají, aby přikazovali, vyhrožovali a strašili nás, následně ukázali zdálky cukřík, se stala za poslední měsíce normální věc, naše mozky si na to zvykly a považují to už za správné, a tedy dobré; zvyk je nejlepší guma, čím déle maže, tím slabší stopa po původní lince na papíru vědomí zůstává) slibujících nám znovunastolení původního pohodlí, k tomu, že už zase můžeme do nákupních center a postupně i do restaurací a hospod. O to jde. To je naše svoboda. Pořídit si, co chci a kdy chci, mít věci, mít o zábavu postaráno, mít klid; to je starý dobrý život, normální život, takový chceme.
Ve vyjetých kolejích starého života a našeho uvažování počítáme s vakcínou, protože tak to doteď bylo. Co bylo před koronou, je samo o sobě dobré, protože to známe a cítíme se v tom bezpečně. A není důvod cokoliv zásadně přehodnocovat. Roušky jsme našili do zásob, dezinfekce je zase dost, takže až nám na podzim nebo za rok zavelí vůdce „všichni domů“, zalezeme. Už koneckonců víme, co koupit, aby nám to hezky utíkalo, pustíme telku nebo počítač, pustíme myšlení k vodě, pustíme se do jídla a přežívání. Protože pak zas bude dobře, pak zas bude všecko jako bylo dřív...
Vedle viru bledne konzum, krutost i válka za klima
Není důvod měnit návyky na úrovni jednotlivců (kromě roušek a mytí rukou, samozřejmě) ani na úrovni vlád či kontinentů. Klimatická katastrofa, rozjíždějící se celosvětová migrace, přemíra odpadků, neudržitelný konzum, neomluvitelná krutost k ostatním živým organismům… To vše vedle viru bledne a je nepodstatné. Vedle rozjíždějící se světové hospodářské a ekonomické krize jsou tyto poslední léta dokola propírané lapálie věru k smíchu.
Hezky jedno po druhém; co právě hoří, nejdřív. S tím ostatním si nakonec taky poradíme (jako jsme si svým způsobem poradili s novým koronavirem; s dostatkem toaletního papíru, lančmítu a internetem přežijeme vše). Nebo spíš: planeta si s tím poradí. Zatím to tak vždycky bylo. A řeči těch, co tvrdí, že covid-19 je ve srovnání s ostatními hrozbami vlastně nepodstatný? Tak proč se celý svět shodl právě kvůli němu na panice, ha? Kdyby byla třeba ta klimatická krize opravdu tak fatální, určitě by se svět shodl i na tom (jaké finanční a strategické zájmy?).
Zatím je většinová světová dohoda taková, že je třeba co nejdřív začít vracet svět a jeho fungování do původního stavu, rozjet zastavené kolo výroby, zisku, spotřeby, růstu... Sice už sem tam nějaký smělý idealista a provokatér ve Světové bance nebo v nějakém vlivném globálním think tanku nahlas přizná, že staré časy jsou nenávratně pryč (logicky) a že návrat k původnímu „starému“ normálu není nejen žádoucí, ale vlastně ani možný, ale takové řeči nikdo moc neposlouchá. Na to teď není ta správná doba. Věříme, že jsme přežili (zaklepat na dřevo, ať to nezakřikneme) bitvu s vražedným nepřítelem. Jsme vysílení, vystresovaní a potřebujeme si odfrknout. Je čas se zhluboka nadechnout a začít grilovat. Navíc posledních pár dnů i pršelo, takže řeči alarmistů o suchu, kterým prý už teď trpí i naše země řepce zaslíbená, jsou k smíchu. Stejně jako varování ostatních blouznivců a provokatérů, co si ani s rouškou na ksichtě nedají pokoj. Že prý je načase přehodnotit obsah slov „normální život“. Jste normální?
