Protisovětský fašismus a platový populismus. Politické zbraně poslední záchrany
Jsou to dvě zcela nesouvisející věci, ale jedno mají společného. Politici jistého ražení je vytáhnou, když nemají kudy kam. Když komunisté nevědí, jak jinak hájit Rusko, začnou se ohánět bojem proti fašismu. A pokud populisté i ve stranách, které se jinak takhle nenálepkují, začnou cítit blížící se volby a nedostatek jiných témat, vytáhnou nápad se snížením platů politiků. A minulý týden byly z trezorů poslední záchrany vytaženy hned oba nástroje.
Komunistický předák Vojtěch Filip se v ruském armádním tisku rozvášnil hodně i na své obvyklé poměry. V nedělní Partii na TV Prima sice svá slova z Rudé hvězdy o „pražských fašizujících politicích“ a vychvalovačích „neonacistické politiky“ z řad středopravicové opozice nezopakoval, ale ani nepopřel. Natož aby se za ně omluvil. Prostě staví se tu pomníky vlasovcům, bourají pomníky maršálu Koněvovi, takže jaképak copak.
A že by snad kvůli zalíbení Rusku poplivával zemi, v níž je místopředsedou sněmovny? Nikoliv, to on naopak odnáší „fašizující“ manýry pražských přepisovačů historie. „Jak mám hájit zájmy České republiky v Ruské federaci, když se tady protiprávně odstraňují pomníky?“ postěžoval si.
Historie je ale věc složitá a jednoduché nebylo ve zmíněné Partii ani rozklíčovat názory dalšího z diskutujících, současného ministra kultury a někdejšího šéfa diplomacie za ČSSD Lubomíra Zaorálka. „Hlavně neeskalovat krizi…“ reagoval na dotaz, zda si od Moskvy máme nechat všechno líbit. A dal najevo i pochopení pro východní stranu sporu včetně její terminologie: „Vím, co pro Rusko znamená Velká vlastenecká válka.“ Ale nakonec dodal: „O každém, kdo nesouhlasí s jejich narativem, řeknou, že je fašista.“ Takže dobrý konec vše napraví, snad…
Snížit platy poslancům? Nejdřív Trikolóra, pak ČSSD
Otázku fašistů (protentokrát) uzavřeme, takže lze přejít k další osvědčené politické zbrani, snížení platů politiků, nejlépe neoblíbených poslanců. Její kouzlo spočívá v tom, že navrhovatel zabije hned tři mouchy jednou ranou. Jednak se zalíbí svým voličům, vyprovokuje odpůrce k složitému vymýšlení nesouhlasu (což stejně efekt na voliče znásobí). A především – ve většině případů se nic nestane, takže si i svůj plat ponechá. Nyní tomuto nástroji na efektu dodalo volání po solidaritě kvůli koronavirové krizi.
S nápadem, aby poslanci a senátoři v druhé půli roku nepobírali plat, už v dubnu přišla Trikolóra. Nyní zase ministryně práce (a místopředsedkyně ČSSD) přišla s návrhem, aby se plat politiků zastropoval pětinásobkem minimální mzdy. Což ale nemá být pouze projevem solidarity, jak to na TV Prima rozklíčoval její stranický kolega Lubomír Zaorálek. „V jejím opatření je tendence udělat motivaci pro to, abychom zvyšovali minimální mzdu. Abychom nepřistoupili na to, že výsledkem krize bude nárůst levné pracovní síly.“ Takže se buď všichni budou mít dobře, anebo hůř. Velmi nápadité a socialistické.
Jasno v tom má i třetí z diskutujících, šéf SPD Tomio Okamura. Ani on neopomněl připomenout, že samozřejmě také jejich strana dříve navrhovala omezení poslaneckých platů, respektive jejich zmrazení. A hlavně že poslanci z ČSSD byli tehdy proti: „A teď, protože jim klesly preference, tak před krajskými volbami říkají, že něco navrhnou.“ No a pak musel pochopitelně dodat: „Hnutí SPD je pro každé snížení platů politiků, o tom žádná.“ Takže tak.
Samozřejmě nic proti, pokud se někdo s vysokým příjmem – zvláště pokud jde o peníze z veřejných zdrojů – v době krize jeho části solidárně vzdá. Musí ale jít o dobrovolné gesto, navíc státní finance to nijak nevytrhne. Ještě důležitější ale je, aby politici vedli zemi správnou cestou k obnově.
A pokud jde o trvalé řešení výše platů politiků či soudců, když už to s něčím svazovat, tak s růstem hospodářství, tedy například s průměrnou mzdou (či ještě lépe, s mediánem). Protože jinak hrozí i to, co výjimečně rozumně nastínil Vojtěch Filip: „Vadí mi navázání na minimální mzdu, protože potom za nás budou v podstatě odbory vyjednávat plat politiků.“
Každopádně je možné, že i tato politická zbraň skončí znovu v nedobytném trezoru. „Mně jde hlavně o to, abychom se o to nepohádali,“ shrnul to hezky Lubomír Zaorálek.
