Čisté fantasmagorie aneb Božská Greta, stávkující „pátečníci“ a hnutí proti vyhynutí v době koronavirové
Každá trampota má svou mez a všechno zlé je pro něco dobré. To platí i pro současnou pandemickou krizi. Ta nám dnes prý všem názorně ukazuje, jak se máme do budoucna chovat s ohledem na krizi klimatickou. Tedy že asi úplně nejlepší by bylo, kdyby lidstvo významně snížilo svou produkci, spotřebu a ekonomický růst. Nebo snad nejlépe – kdybychom se z planety Země co nejrychleji a definitivně ‚odjebali‘.
Je vskutku potěšující (i když asi jak pro koho) sledovat takřka v přímém přenosu, jak se dnes naplňují předpovědi a požadavky klimatických alarmistů. Díky koronavirové krizi a následnému nucenému útlumu průmyslu, energetiky a dopravy se nám vedle škodlivin vypuštěných do ovzduší podařilo zároveň snížit i emise oxidu uhličitého. Sice globálně asi jen o 5 %, ale přeci nemůžeme chtít všechno hned teď. Nebo snad ano?
Při hledání odpovědi na tuhle otázku se nutně musíme podívat na jádro pudla. Ne tedy na jádro jako bezemisní, leč pro mnohé ekoaktivisty stále kontroverzní a nepřípustný zdroj čisté energie, ani ne na pudla a další psí plemena jako na všudypřítomné a po staletí lidskou psychiku ozdravující, leč ve skutečnosti nadbytečné emitenty skleníkových plynů. Nýbrž na to, co si klimatičtí aktivisté pochvalují jako jeden z viditelných kladů protikoronavirových opatření – zabrzdění lokálních ekonomik a celkově i té globální.
Podle jimi navrhovaných řešení bychom mohli jednoduše zvrátit negativní změnu klimatu (přičemž otázka je, jestli vůbec existuje nějaká možnost „pozitivní“ klimatické změny) tím, že se z nás stanou chudé nízkoemisní kostelní myši a budeme si vydělávat na své živobytí v potu tváře jako kdysi naši předkové lopotící se na svých (a panských) pozemcích. Čili jako před mnoha generacemi lidé, kteří toužili po lepším světě a z toho mála, co našetřili, posílali své potomky na studia, aby se měli jednou lépe, a nemuseli se tak jako jejich rodiče plahočit. Aby měli zaručený přísun kvalitní stravy, slušné bydlení, energii na svícení a vytápění...
Což nakonec vyústilo v to, co máme všichni dnes a považujeme to za samozřejmost – elektřinu každý den po celý rok, vytápění i klimatizaci, celoroční dostatek zdravotně nezávadných potravin, lékařskou péči, možnost levně cestovat nejen do práce, ale i za zábavou. Delší život a více volného času. A tohle všechno nám umožnil vědecký a techn(olog)ický pokrok, který dokázal mimo jiné využít energeticky účinná fosilní paliva jako uhlí či ropu – zdroje, jež se dnes ocitly na pranýři dějin.
Otázka je, co teď s tím. Jako trpaslíci stojíme na ramenou obrů (svých předků). Neřežeme si pod sebou náhodou větev už jenom tím, že zavrhujeme vše, co naši předkové vynalezli a zavedli? Vždyť přeci na ten největší průšvih se změnou globálního klimatu zadělala tzv. průmyslová revoluce před dvěma staletími!
Aktivisté dnes často navrhují jako účinné řešení klimatické krize radikální omezení výroby i spotřeby, případně svržení kapitalismu. A za současné, pro mnohé jedince tristní situace se radují, že to koronavirus udělal za nás a že to již nese své ovoce. Jenomže většině lidí tohle ovoce vůbec nechutná – logicky, například protože přišli o práci a tím pádem i o perspektivu budoucnosti nejen své, ale i svých dětí. Mají pocit, že se stali nadbytečnými. Přitom však existují také jiná řešení, která na jedné straně vůbec nevylučují růst ekonomiky (výroby a spotřeby) a zároveň na druhé straně počítají i se snižováním negativní ekologické stopy člověka na planetě.
Jsou to řešení, která navrhují mimo jiných dva světoznámí ekonomové, nositelé Nobelovy ceny – William Nordhaus a Nicholas Stern. První ji obdržel za výzkum a demonstraci toho, jak technologické inovace založené na ekonomickém pokroku zrychlují hospodářský i vědecký růst, čímž zároveň snižují negativní dopady lidské činnosti na planetu; druhý za analýzu ekonomických dopadů globálních klimatických změn. Oba mají na řešení problematiky „klimatické krize“ zcela jiný názor. Stručně řečeno, Stern doporučuje „dělejme co nejvíc hned teď“, zatímco Nordhaus říká „dělejme jen to, na co jsme připraveni“. A dodává „pracujme s kapitálovým cyklem!“ Což znamená: nahrazujme stará (fosilní) zařízení novými, nízko- či bezemisními, ale pouze až ta stará doslouží a zároveň za ně v té době budeme mít plnohodnotnou náhradu. Naopak Stern je zastáncem názoru, že je třeba jednat hned i za cenu toho, že odepíšeme návratnost někdejších investic, protože nám nové technologie tyto ztráty bohatě vynahradí.
Oba se ovšem shodují v jednom – že jedinou cestou k řešení naší budoucnosti není zpomalení či zabrzdění ekonomiky, ale naopak udržování jejího chodu a díky tomu také zdokonalování využití lidského potenciálu. Tedy postaru materialisticky řečeno: naživu nás udržuje a vpřed nás posouvá pouze vědecký a technický pokrok, s nímž jde ruku v ruce i vzrůstající blahobyt lidí, který zase na oplátku pohání vědecký a technický pokrok... A tak stále dokola. Přičemž onen pokrok nespočívá pouze ve vytváření nových technologií, ale také ve stále lepším chápání toho, jak funguje člověk a životní prostředí, z něhož vzešel a v němž žije – a jen díky tomu jen pak schopen minimalizovat dopady své činnosti na sebe sama, na ostatní, své blízké i široké okolí. Jsme prokazatelně jediný živočišný druh na téhle planetě, který je schopen myslet a vědomě jednat tímto způsobem – lokálně, globálně, ba snad dokonce transcendentně, tedy s přesahem.
Třebaže ekonomie či ekonomika (to první je věda o tom druhém) dnes v rétorice ekoaktivistů znějí skoro jako sprostá slova, jsou to ony již zmíněné části obra, na němž dnes jako trpaslíci stojíme. A žijeme. A taky rosteme.
Ekonomika vždy fungovala a ekonomové vždy přemýšleli v úrovni nákladů a výnosů. A jak tyhle dva protiklady udržovat v co nejlepší rovnováze. Což není snadné, protože náš lidský „umělý“ svět je přinejmenším stejně složitý a má mnoho různých „fazet“ analogicky se světem „přirozeným“ – který je ve skutečnosti ještě daleko složitější a z našeho pohledu krutější. Tak jako v přírodě neexistují žádná jednoduchá „všespásná“ řešení, nýbrž síť mnoha dynamicky proměnlivých vztahů založených na kompromisech, nemůže nic takového fungovat ani v lidské společnosti. Vždycky je něco za něco, a co bude to první a to druhé, na tom se musíme všichni tak nějak shodnout v rámci kompromisu.
To je ta dialektika, zelení soudruzi. A ne to, co navrhujete – tedy vykuchat a přizabít současnou ekonomiku, amputovat její zlovolné kapitalistické údy (např. fosilní průmysl) a zároveň lidem nakázat, ať se vrátí zpátky ke stylu života svých předků, nejlépe snad na stromy a do jeskyní, protože jinak ty emise oxidu uhličitého nesnížíme. Do roku 2030 nebo maximálně do roku 2050 máme být všichni tzv. „zero carbon“? Jistě, protože tím zachráníme před předčasnou smrtí miliony obyvatel… Ale zároveň tím jiné miliardy pošleme do chudoby a bídy?
