Někdo už konečně musí říct, kolik mrtvých na koronavirus jsou ještě přijatelné ztráty
Ještě ani neskončily všechny vládní zákazy a příkazy související s koronavirovou nákazou a koordinátor epidemiologického týmu ministerstva zdravotnictví Rastislav Maďar už straší podzimní druhou vlnou nemoci a opětovným utahováním šroubů. Nikdo ale doteď neřekl to nejdůležitější – jaký by vlastně měl být cíl případných opětovných protiepidemických opatření a s tím související větší či menší společenské paralýzy.
Je to výsostně politické rozhodnutí, protože je s ním spjata obrovská odpovědnost za životy jednotlivých lidí i společnosti jako celku. A také riziko fatální ztráty politických preferencí. Přesto to ale dříve či později někdo bude muset říct: Kolik lidských obětí koronaviru budeme v Česku akceptovat a kde stanovíme hranici, za kterou už nepůjdeme a raději znovu pošleme celou zemi do povinné hibernace?
Tvářit se, že taková otázka nemá v naší humánní společnosti místo, je ryzí pokrytectví. Každý rok jsme například byli ochotni akceptovat až 1 500 mrtvých na chřipku, aniž by se kvůli jejich záchraně preventivně zavíraly školy, vypínala ekonomika, zakazovalo vycházet.
Logicky z toho plyne, že podobně rozsáhlý soubor zákazů a příkazů, z nichž se teď sotva vyhrabáváme, by neměl být vyhlašován, pokud bez nich hrozí 1 500 a méně mrtvých. Je to tedy ta hranice, kdy už je hrozba dostatečná? Nebo je dvakrát vyšší? Třikrát? Pětkrát?
Aniž by toto bylo jasné, vládní epidemiolog Maďar už teď říká následující věty:
- „Na podzim stále bude platit, že pokud někdo bude mít příznaky respiračního onemocnění, musí zůstat doma, vyčkat na test a do té doby být v izolaci.“
- „Nepochybně to vyvolá i opětovné zpřísnění epidemiologických opatření.“
- „Home office by se měl tam, kde to nečiní provozní potíže, preferovat. I kdyby se přes léto zrušil, je třeba být připraven na jeho možné opětovné zavedení na podzim.“
To všechno jsou věci, které by opět dramaticky zasáhly do života lidí i do ekonomiky, která se už teď škube v křečích. Už jen jejich vyslovení vnáší mezi lidi strach, fatalismus a frustraci.
Ok, lidé mají znát pravdu a nemá se jim lhát. Jenže lidé mají také právo na předvídatelná rozhodnutí a chování státního aparátu. A toho se jim žalostně nedostává.
Příklad: Už přes dva měsíce mluví premiér, ministři, vládní odborníci o epidemii koronaviru. Doteď ale nikdo neřekl, co to ta epidemie vlastně je. U běžných respiračních onemocnění je za epidemii obecně považována situace, kdy na 100 tisíc obyvatel připadá minimálně 1 500 zjištěných nemocných. Kolik je to u koronaviru? Pacientů, u nichž lékaři od března tuto nákazu zjistili, je v Česku zhruba 90 na 100 tisíc obyvatel…
Nechci srovnávat koronavirus s chřipkou či jiným respiračním onemocněním. Nechci zlehčovat rizika (ani vyvolávat paniku). Chtěl bych jen, aby politici hráli fér. Tedy aby řekli: Pokud počet nakažených bude XY, budou následovat opatření YZ. Pokud počty nemocných klesnou pod hranici AB, přijdou uvolnění BC. A také: Bude-li se riziko úmrtí na koronavirus pohybovat ve stovkách či jednotkách tisíc obětí, necháme život plynout. Nepřijatelné je pro nás riziko až od hranice… (doplňte čislo).
Pokud by vláda na základě dat odborníků s takovým uchopitelným plánem přišla, dá se o něm diskutovat, dá se s ním souhlasit, nebo nesouhlasit, dá se podle postoje jednotlivých politiků rozhodovat u voleb. Naopak – pokud nejsou jasné tyto základní parametry, mohou si s námi vládní papaláši dělat, co se jim zrovna hodí. Když nikdo neví, jaká jsou kritéria pro epidemii, lze ji vyhlásit i ukončit kdykoliv. Není-li řečeno, jaká „čísla“ musí být naplněna, aby následovaly určité zákazy a příkazy, lze nařizovat a zakazovat dle vlastní libovůle a vydávat to za veřejné dobro
Myslím, že se moc nepletu, že právě to jsou důvody, proč nikdo zatím jasná kritéria nedal. Vládě se líbí stav, kdy může zavírat či otvírat klec, jak uzná za vhodné. A navíc – a to je minimálně stejně důležité – nikdo z ministrů nemusí riskovat ztrátu voličské obliby, kterou by s sebou tak zásadní rozhodnutí mohlo nést.
Co s tím můžeme dělat? Momentálně asi nic moc. Každopádně bychom na to ale měli myslet, až půjdeme k volbám. A pamatovat si, z kterých stran byli politici, kteří nás raději vodili jako loutky, místo aby stanovili jasná pravidla a v jejich rámci s námi hráli férovou hru.
