Vladimír Pikora: Pod rouškou koronaviru evropské dluhopisy. Voliči ani netuší, že se zase zadlužili
V posledních dvou měsících jsme si zvykli na politiky, kteří v červených svetrech dramaticky hasí požár koronaviru. Jde přece o životy! Tu zachraňují zdravotníky v první linii, tu potřebné, tu nějakou aerolinku. Jeden zákaz následuje druhý. Restrikcí a omezení je tolik, že se v nich přestáváme orientovat. Požár je tak děsivý, že přes kouř nevidíme, zda ještě vůbec hoří, natož to, jak se převrstvuje bohatství ve společnosti. Vzduchem létají miliardy a biliony. Část společnosti hledí s tak otevřenými ústy, až jsou vidět i přes roušku. Ti prozíravější chápou, že v pozadí probíhá něco, co jistá část společnosti vůbec nepostřehla. Tím „něčím“ je třeba společné evropské zadlužení. Mnoho lidí netuší, že budou ručit za dluhy, o kterých ani neslyšeli.
Celý příběh bychom mohli ve stručnosti popsat asi takto: Už deset let je jih Evropy předlužený. Evropská centrální banka (ECB) jihu léta pomáhá. Vykupuje jeho dluhopisy, které v jednu chvíli dluhové krize skoro nikdo nechtěl, poslala úrokové sazby do záporných hodnot a tak dál. To vše však nepomáhá. Dluh Řecka je stále astronomický. Ještě větší průšvih je ale Itálie. Její dluh vyskočil už koncem loňského roku na 135 % hrubého domácího produktu (HDP).
Předlužení se hrálo do autu, koronavirus ho ale vrátil do hry
Nikdo nevěděl, jak z předlužení ven, ale vzhledem k tomu, že se globální ekonomice ještě dařilo, tak se místo dluhu řešilo to, jestli se má výroba spalovacích motorů zakázat v roce 2035 nebo 2040. Nápad Francie, že by se vytvořily společné evropské dluhopisy, Německo odmítalo, protože chápalo, že by tím dluh jihu Evropy přešel na něj.
Do toho ale přichází koronavirus. A rozdal nové karty. Torpéduje italskou ekonomiku. Ta je z velké části kvůli nákaze uzavřena. Mnoho továren stojí. HDP padá. V tu chvíli ale všechny státy zachraňují své národní ekonomiky miliardami a Itálie musí také. Rozpočtu klesají příjmy a rostou výdaje. Dluh Itálie musí skokově vzrůst.
Odhady říkají, že dluh Itálie bude letos činit něco mezi 156 až 160 % HDP. U podobných hodnot přitom začínala řecká dluhová krize. Jenže řecká ekonomika je proti italské ekonomice maličká a bezvýznamná. Itálie má našlápnuto k bankrotu. Jen se to nesmí říkat nahlas. To by byl problém pro celou eurozónu. Nesmí k němu dojít. ECB proto opět vstoupila do hry a snažila se pomoct opět skrze dluhopisy.
ITALEXIT by byl horší než BREXIT
Mezitím se ale změnila situace na politické scéně. Všechny vlády měly v březnu problémy samy se sebou a nikdo neměl dost sil, peněz ani zdravotnického vybavení, aby pomohl tonoucí Itálii. Itálie to začala vnímat jako zradu Evropy. Průzkumy veřejného mínění ukázaly velkou deziluzi. Lidé na ulici začali tvrdit, že takovou Unii, která jim nepomůže, nepotřebují, a mluví o vystoupení. EU brzo pochopila, že s pomocí zaspala. Ústy šéfky Evropské komise se sice omluvila, ale náladu ve společnosti to už nezměnilo. Bylo třeba podpořit myšlenku jednotné Evropy nejen slovně, ale i penězi.
Situaci ovšem zkomplikoval německý ústavní soud. Už se zdálo, že se předlužení Evropy hodí na ECB. Vlády budou vydávat dluhopisy jako zběsilé, předluží se, ale nikdo to nebude řešit, protože všichni spekulanti na trhu budou vědět, že od nich cokoli a kdykoli odkoupí centrální banka. Centrální banka se tak stane skladištěm veškerého bezcenného odpadu, za který ochotně zaplatí. „Řešení“ tedy porušovala všechno to, před čím se v učebnicích hospodářské politiky varuje, ale aspoň naoko to řešení bylo. Politici mohli klidně spát, špinavou práci hodili na centrální bankéře, kteří byli politikům vděční za své funkce, a tak kývali.
Vidle do toho ale hodil německý ústavní soud, když tuto politiku zpochybnil. Ve schématu záchrany bylo najednou nutné nahradit či alespoň doplnit ECB pro případ, že se budou soudy více cukat. Zpochybnit samotný německý ústavní soud nešlo.
Řešení je geniální. Evropa se nezadluží. Zadluží se fond!
V tu chvíli vstupují do hry německá kancléřka A. Merkelová a francouzský prezident E. Macron. Přišli s tím, že vznikne záchranný fond pro hospodářskou obnovu. Podporu z fondu mají dostávat země a sektory nejhůř postižené pandemií. Fond bude samostatnou právnickou osobou. Sám bude vydávat dluhopisy, a tím pádem neporoste dluh již tak předlužených zemí. Dluh zemí se tím podaří maskovat. To je geniální řešení. Evropa bude žít na dluh a bude se tvářit, jako že ho nemá.
A to úplně nejchytřejší je, že to vlády nebudou fondu dlužit. Tady se totiž nemluví o úvěrech. Tady se mluví o dotacích. Nespokojení Italové dostanou od hodné Unie dárky. To by bylo, aby ji zase nezačali mít rádi.
Evropské peníze už nepůjdou na chudý východ, ale půjdou hlavně na sice bohatší, ale zato předlužený jih. Fond není záchranou před koronou. Fond má zabránit tomu, aby po Británii neopustila EU i Itálie.
Společné dluhopisy uzří světlo. Už nebudou jen eurozóny, ale celé EU
Jenže ačkoli se na fondu dohodly Německo s Francií, vůbec není jisté, že fond nakonec vznikne. A ani není jasné, zda bude rozdávat dotace. Ty totiž leží v žaludku rakouskému premiéru S. Kurzovi. Toho navíc podporuje Skandinávie a Nizozemsko. Tyto země evidentně chápou fígl fondu a chtějí, aby fond rozdával jen úvěry.
Chápou, že tím, že se budou rozdávat dotace, se bude opět jednat o černou díru. Peněz nebude nikdy dost. Dluh jen poroste. Navíc dluh, který vytvoří fond, bude stále dluhem. Ručit za něj budou státy EU. Nepřímo tak vznikne to, čemu se Německo léta bránilo. Bude tu společný evropský dluhopis, ačkoli se mu bude říkat koronadluhopis. A zatímco původně měl být tento dluhopis denominovaný v eurech jen pro země eurozóny, teď bude pro celou EU.
Pikantní na tom je, že němečtí ani francouzští politici nikde nemluví o společných evropských dluhopisech či eurobondech. Těmto slovům se z dálky vyhýbají, aby na první dobrou německý volič nepochopil, že to, co léta nechtěl, nakonec dostane, jen se tomu bude říkat jinak. Prozíravému voliči je totiž jasné, že až půjde do tuhého, budou dluhy platit ti, kteří mají z čeho. A jih Evropy už teď nemá.
Proč by byly úvěry lepší než dotace? Protože dotace mnohem častěji končí jako podvod. Úvěr je víc efektivní, protože si musí vydělat na splacení. Z dotací se často staví nesmysly, jen aby si nějaký politik nebo jeho kamarád přilepšili. Nemáme u nás snad málo podobných kauz?
Levicoví komentátoři kritizují odpůrce plánu a říkají, že když nemáte nic lepšího, prý mlčte. Já si ale nemyslím, že tohle je řešením. Tohle je jen chytrým maskováním předlužení. Je to jen odsouvání bankrotu jihu Evropy. Tady nemá smysl mluvit o solidaritě, ale o odpovědnosti. Jih Evropy se nezodpovědně předlužil a během posledních let nechtěl svůj dluh snížit. Měl jiné priority. To je ta neodpovědnost. Dluh bude dál narůstat jak sněhová koule. Navíc dotace jsou principiálně špatné. Podporují neživotaschopné a životaschopnému berou energii k růstu.
Zprvu bude fond vypadat funkčně, finanční trhy se uklidní. Ale časem se stejně závazky z fondu připočtou k státním dluhům. Problém se vrátí jako bumerang. Stále totiž řešíme to, co se zhruba před deseti lety zametlo pod koberec, když bylo pomáháno Řecku. Země jsou stále předlužené. Maskování bylo odhaleno. Snad teď nikdo nezkusí vyřešit vysoký dluh vyšší inflací. To by bylo ještě horším řešením než maskování.
