Nezbytečný Senát aneb Proč je zrovna teď dobré míti i horní parlamentní komoru
Víkend přinesl dvě důležité zprávy týkající se Senátu. Paradoxně mohly dodat munici jak příznivcům, tak odpůrcům horní komory. Z hlediska ukotvení polistopadového režimu je to ale vlastně jednodušší, než by se to zdálo.
Nejdřív zpráva, která pro Senát nevyznívá příliš dobře. Prvního kola doplňovacích voleb na Teplicku se zúčastnilo necelých 16 procent oprávněných voličů, v druhém se dá očekávat zájem ještě menší. Tím samozřejmě tratí jak oblíbenost, tak vážnost horní komory.
Nikoliv ovšem její legitimita. Ta je na volební účasti nezávislá, jakkoliv se někteří politici a komentátoři snaží nabulíkovat veřejnosti opak. A proč to neříct nahlas – možná je nakonec lepší, když k volbám chodí míň voličů, nejen k těm senátním. Jestliže jde o lidi, kteří politické dění víc a odpovědněji sledují, je to vlastně lepší. A je jedno, koho ve finále volí.
Pokud ale tedy přijmeme obecně papouškovanou mantru o volební účasti za svou, druhá zpráva týkající se Senátu je pozitivní mnohem výrazněji. I po náhlém úmrtí svérázného, ale zároveň názorově pevného Jaroslava Kubery stojí v čele horní komory osoba hodná respektu. Viditelné to bylo i během debatní konfrontace šéfů obou parlamentních komor v nedělních Otázkách Václava Moravce.
„Sněmovna zasedá v maximální možné míře, často i do nocí,“ snažil se hájit pozici dolní komory její předseda Radek Vondráček, když vysvětloval průtahy při přejímání protikorupční legislativy. A obyvatelstvo – tedy hlavně voličstvo – vyzval k podpoře: „Držte nám palce.“
Kosa ovšem padla na kámen, když došlo na téma Číny, respektive Tchaj-wanu. Vondráčkův senátní protějšek – Miloš Vystrčil – v hojně sdíleném expozé na sociálních sítích svého sněmovního kolegu uzemnil: „Jestli se nedokážeme vrátit k tomu, co prosazoval Václav Havel – že jsme zemí, která si uvědomuje, jak je těžké dosáhnout svobody, jak je těžké být suverénní, jak je těžké žít pod někým, kdo by nám něco přikazoval – a nebudeme to schopni předávat dál, tak skončíme. A vám o vůbec nedochází. Vám je to úplně jedno…“
Je vlastně jedno, komu to je jedno. Senát ale navzdory všem možným pochybám ukázal svoji smysluplnost. Teď slovy svého předsedy, jindy ještě víc vracením nesmyslných zákonů. Sněmovna to sice často přehlasuje, ale aspoň se to probírá. A nejednou koriguje.
A řečnická otázka na závěr. Jak by horní komora vypadala, kdyby tam chodilo volit třebas 60 procent voličů? Těžko říct. Každopádně, byla by určitě populárnější…
