Právník Aleš Rozehnal: Financování českého sportu jde k soudu. Jak dopadne Pelta a spol?
V příštích dnech začne soud řešit případ údajné manipulace se sportovními dotacemi, jehož hlavními protagonisty jsou bývalá náměstkyně ministryně školství Simona Kratochvílová a rovněž bývalý předseda Fotbalové asociace ČR Miroslav Pelta. Ke kauze je připojen i případ související s financováním českého sportu, v něm vystupují jako obžalovaní mimo jiné Česká unie sportu a její předseda Miroslav Jansta. Tyto dvě větve případu toho mnoho společného nemají a spojuje je víceméně pouze osoba bývalé náměstkyně Simony Kratochvílové.
Média o případu hojně informovala, ale bohužel se omezovala pouze na pikantní rozhovory Miroslava Pelty a Simony Kratochvílové, umocněné Peltovou jadrnou fotbalistickou mluvou.
A přitom právě část trestního případu, která se týká České unie sportu a financování sportu, je v něčem naprosto unikátní. Soud bude totiž rozhodovat o tom, zda může být snaha přimět státní úředníky ke standardnímu výkonu státní správy trestným činem zneužití pravomoci úřední osoby a porušení povinností při správě cizího majetku ve formě návodu.
Celý problém se točí okolo toho, kterým organizacím má stát přispívat na podporu sportovní činnosti a jakou částkou. Ministerstvo školství v zásadě rozděluje balík několika desítek milionů korun určených na sport mezi Českou unii sportu, Český olympijský výbor a Českou obec sokolskou.
Podpora sportu poskytovaná všem těmto organizacím je zcela legitimní. Zatímco podpora směřovaná Českému olympijskému výboru cílí na pomoc vrcholovému elitnímu sportu, podpora směřovaná České unii sportu a České obci sokolské je určena pro sport provozovaný masově. Konkrétní rozdělování peněz by se pak mělo řídit Koncepcí podpory sportu 2016–2025 a na to navazující metodikou ministerstva školství.
Jak ale vyplývá z obžaloby ve výše uvedené kauze, v době, kdy byla ministryní Kateřina Valachová, ale zřejmě i před tím, v oblasti financování sportu stát zcela selhal. Ministerstvo školství v roce 2017 rozhodlo, že Česká unie sportu obdrží ze státního rozpočtu částku 48 milionů korun, zatímco Český olympijský výbor částku něco přes 64 milionů korun. Ministerstvo tak rozhodlo i přes to, že Česká unie sportu má více než milionovou členskou základnu a desítky územních pracovišť, zatímco Český olympijský výbor má 73 členů, přičemž fyzickými osobami jsou z těchto členů pouze sportovci, kteří se zúčastnili olympijských her, český člen Mezinárodního olympijského výboru a osoby prokazující význačné služby sportu a olympismu.
Tím se význam Českého olympijského výboru nesnižuje, ale vyplývá z toho jeho zaměření na vrcholový sport, zatímco Česká unie sportu se zaměřuje na sport provozovaný masově. A právě podpora masového sportu má být podle vládní Koncepce podpory sportu 2016–2025 prioritou.
Vychýlení financování sportu v roce 2017 ve prospěch sportu vrcholového (64,4 mil. Kč) na úkor sportu masového (48,5 mil, Kč) bylo pak s touto koncepcí zcela v rozporu. Toho si ministerstvo bylo zřejmě vědomo a pro zakrytí tohoto rozporu vypracovalo metodiku rozdělování peněz.
Metodikou však byl tento dokument pouze podle názvu, protože to, čím se zejména vyznačoval, byla absence jakékoli metody. I samo státní zastupitelství v obžalobě uvádí, že policií přibraný znalec nenalezl žádný konkrétní a smysluplný model závislosti, podle něhož by mohly být vypočteny výše částek, které mají být mezi Českou unii sportu, Český olympijský výbor a Českou obec sokolskou rozděleny. Absentoval tedy jakýkoli algoritmus výpočtu sportovních dotací. Státní zástupce proto konstatuje, že podle tohoto metodického pokynu bylo možno přidělit komukoli libovolnou částku. Rozdělení desítek milionů na sport tak bylo v rukou několika úředníků, kteří vlastně vládní koncepci podpory sportu nemuseli dodržovat, protože byli kryti ministerským metodickým pokynem, který ale žádnou metodiku neobsahoval.
A právě na to upozornila Česká unie sportu ústy Miroslava Jansty náměstkyni Kratochvílovou v odposlechnutém telefonátu, kdy ji Jansta upozorňoval, že dle názoru organizace, kterou zastupuje, by měla být dotace nikoli 48, ale 60 milionů korun. A právě v tomto jednání spatřuje státní zastupitelství trestnou činnost unie, Jansty, Kratochvílové a dalších.
Paradoxem celého případu je, že unie a Jansta se nesnažili přimět náměstkyni Kratochvílovou, aby vykonávala svou pravomoc způsobem odporujícím právu, ale naopak, aby ji vykonávala s právem v souladu. Když byla po zahájení trestního stíhání vyhotovena metodika nová, která je již skutečnou metodikou i v očích státního zastupitelství, obdržela Česká unie sportu podle této nové metodiky pro rok 2017 částku ve výši rovných 60 milionů korun, tedy identickou částku, jejíž přidělení unii měl Jansta zločinně navrhovat náměstkyni Kratochvílové.
Trestná činnost České unie sportu a Miroslava Jansty tedy spočívá v tom, že naváděl náměstkyni Kratochvílovou k výkonu její pravomoci způsobem souladným s právem a k řádnému plnění povinností vyplývajících z její pravomoci. Obžalobu státního zastupitelství lze těžko charakterizovat jinak než jako demonstraci moci a síly.
Ochrany demokracie, společnosti, práv a svobod jednotlivců, jejich života, zdraví a majetku je však třeba dosahovat především mimotrestními nástroji. Trestněprávní ochrana je na místě jen tehdy, pokud k ochraně nepostačují prostředky jiných právních odvětví, neboť trestněprávní řešení je třeba považovat vždy za nejzazší řešení. Trestní právo chrání jedince jen tehdy, jestliže právní prostředky jiných právních odvětví k jejich ochraně nepostačují.
Stát musí uplatňovat prostředky trestní represe velmi zdrženlivě, jinak má nakročeno k tomu, být státem policejním a nedemokratickým. Působení trestního práva je spojeno s velkým množstvím negativních jevů, jako je např. zásah do osobnostních práv podezřelých nebo možnost justičních omylů, a proto je třeba dát přednost prostředkům, které fungují jemněji a jsou doprovázeny menším počtem rizik.
Neodůvodněná kriminalizace vede ke společenskému napětí, jehož jsme v současnosti svědky, potlačování lidských práv a svobod a ke stigmatizaci širokého okruhu podezřelých, pro které může být kriminalizace jejich jednání společensky a lidsky likvidačním faktorem.
Výsledek soudního procesu v části financování sportu tak bude důležitý nejen pro její aktéry, ale pro celou společnost.
