Západ se utýrá sám svým sebeobviňováním, rozpolcením a nevírou ve vlastní sílu
Zatímco minulý rok se demokratický svět týral klimatickou hysterií, teď doprovázejí koronavirový marasmus mohutné demonstrace proti rasismu a boření či poškozování nejrůznějších soch a pomníků. Západní společnosti jsou nervózní, politicky polarizované a společensky rozdělené. To všechno v době, kdy je euroatlantická civilizace vystavena nájezdům stále agresivnější Číny, migračním vlnám, tlaku putinovského Ruska, radikálnímu islamismu a vzrůstající nerovnosti při distribuci dosaženého bohatství. Vypadá to, že Západ se rozhodl utýrat sám. Což nahrává jeho protivníkům.
V západním demokratickém světě je v nepochopitelné módě nekonečné sebeobviňování (dnes za rasismus či někdejší kolonialismus), médii a sociálními sítěmi šířený pesimismus a nevíra ve vlastní sílu a schopnosti. Společnosti jsou nebývale rozdělené. Od trumpovské Ameriky, přes sousední Polsko až po Českou republiku, kde jsou ideové a společenské příkopy také snadno identifikovatelné a pozorovatelné.
Například známý týdeník The Economist v jednom ze svých posledních komentářů tvrdí, že „pesimismem škodíme nejvíc sami sobě. Od něj už je jen krůček k přesvědčení, že americký prvotní rasový hřích je zažraný tak hluboko, že ho nelze překonat a že ničení a pálení věcí je ospravedlnitelné, protože je to jediný způsob, jak upoutat pozornost.“ Tyto věty míří na USA, kde budou v listopadu prezidentské volby a situace je zde skutečně napjatá. Díky neukojitelnému exhibicionismu prezidenta Donalda Trumpa, ale i díky jeho neschopnému demokratickému kandidátovi Joe Bidenovi. Jenže podobné problém vidíme ve většině západních společností.
Od nikudy nikam
Například zásadním problémem České republiky je, zda se relativně malá a nevýznamná země dokáže prosadit a obhájit své národní zájmy, které válcuje všudypřítomná globalizace. Zda zůstaneme i v budoucnosti ekonomicky konkurenceschopní a politicky suverénní. Nebo zda se z nás stane ocas Evropské unie. Žádné uspokojivé odpovědi v tomto směru nedostáváme. Místo srozumitelných a pozitivních postojů, které by ukázaly, jak budeme čelit výzvám současné doby, jsme zásobováni siláckými vyjádřeními politiků, komentátorů a nejroztodivnějších expertů na Twitteru, už několik let řešíme střet zájmů premiéra Andreje Babiše a sledujeme rozháranou opozici, která se zatím nepropracovala k jakékoli zásadní akci. Její místo suplují nevyzpytatelné Miliony chvilek pro demokracii, které pořádají větší či menší demonstrace, které zatím nikam nevedou. Babišovo ANO dokonce přes všechny skandály (příkladem je obludná kauza brněnské mafie v tomto hnutí) posiluje v preferencích.
U nás, ale i jinde na demokratickém Západě, se více věnujeme „pěstování“ toho, co nás rozděluje, místo abychom hledali společné styčné body. Je to nepochopení toho, co se v současném světě děje a kam vývoj směřuje.
Je to situace pro Západ sebevražedná. Silní a jednoznační demokratičtí vůdci chybí, názory, co přesně musíme udělat pro posílení národních zájmů, se zásadně různí. Přitom se řítíme do koronavirem způsobené hospodářské krize, což vyvolá další napětí.
Ekonomické nesnáze Západu přitom budou v nastávajícím období nadále provázet migrační krize, pokračující radikalizace části muslimského světa, asertivita Číny k jakékoli kritice, nevyzpytatelné samoděržaví v Rusku či otázky, jak vyřešit klimatické změny.
Místo toho, aby euroatlantické civilizace řešily tyto existenční problémy, úporně rozebírají rasismus (ne, že by někde neexistoval), dávno prošlý kolonialismus a stříkají na pomníky Winstona Chirchilla hanlivé nápisy. To je rajská hudba pro vlády v Pekingu a Moskvě, či pro extrémistické imámy v mešitách. Stačí čekat, až se Západ postupně zklikviduje sám.
Slavný americký politolog Samuel Huntington ve svém stěžejním díle Střet civilizací napsal: „Civilizační války vyvěrají zespodu, mír se snáší shůry.“ Problém ale nastává, když civilizační války vede Západ sám proti sobě. To se právě děje. Pak nepřijde shůry ani kýžený klid, ani mír a ani prosperita.
