Matematika je krásná! A její neznalost může dokonale zkazit večírek
Chtěl jsem být geniálním matematikem, až tak geniálním, že by mi z toho hráblo, protože... protože někdy se zdá, že matematika je to jediné, co má nějaký smysl. Protože se zdá, že když v matematice něco dokážete, tak je to pravda, pravda a nic než pravda. Krásnej svět. Jenomže jsem trochu blbej, takže jsem se matematikem nestal, na gymplu sotva prolezl, protože jsem prostě někde vynechal znaménko nebo lomítko nebo něco jiného a výsledek nebyl tak docela správný. I když postup snad ano, že ano, pane profesore?
Přesto mám ten obor stále rád a mám tu stohy knih o matematice, ze kterých samozřejmě nerozumím zdaleka všemu, ale snažím se.
Zrušení maturity z tohoto předmětu proto nepovažuji za úplně dobrý nápad, na druhou stranu maturita je nyní už tak zbytečnou a nic neříkající zkouškou, že je vlastně jedno, z jakých předmětů se skládá... Takže myslím, že spíše než zrušení maturitní zkoušky mě znepokojuje způsob, jakým se matematika vyučuje. Tedy blbě a skoro vůbec.
Vtipné je, že jsem potkal u nás v hospodě paní učitelku, která tu na vesnici tenhle předmět učila skoro padesát let (a „stalo se dvakrát, že můj žák neudělal přijímací zkoušku!“), a zkusil jsem se jí zeptat, v čem je problém. Odpověděla, že není čas, že matematika už nikoho nezajímá. Že nic nikoho nezajímá. A že chybí tělesné tresty. Na tom něco bude.
Její odpovědi ale nejsou tak docela dostačující na to, aby obhájily moji pozici, kterou jsem chtěl tímhle článkem zaujmout.
Ponořil jsem se tedy do všech těch knih, které jsem za ta léta nashromáždil (třeba výborná edice Zip v režii Argo/Dokořán) a hledal jsem větu nebo odstavec, který by mi pomohl. Který by byl správně strukturován (jako matematika sama) a tak elegantní, že by to pochopil každý.
Samozřejmě, jak už to tak bývá, měl jsem jako první otevřít poslední knihu (Láska a matematika), která byla ještě zabalená v příchozí poště. Tam to bylo napsané hned na první stránce v české předmluvě. Edward Frenkel píše: „Způsob, jakým se dnes matematika vyučuje, je bohužel podobný tomu, jako kdybychom se v hodinách výtvarné výchovy učili pouze natírat ploty či stěny a nikdy se nedozvěděli o dílech velkých mistrů. Kvůli tomu mnozí z nás nikdy nespatří zázraky moderní matematiky, nebo ještě hůře – získají k tomuto oboru odpor a řeknou si, že mu nikdy neporozumí.“
Jestli se vám zdá, že i tohle tvrzení je příliš sofistikované a nepochopitelné, přináší Edward jednu ještě lepší sentenci ve chvíli, kdy vzpomíná na Borise Gelfanda, ke kterému chodil do učení. Jeho vysvětlení může zaujmout i v leckterém učňovském středisku: „Opilec nemusí vědět, zda jsou 2/3 větší než 3/5, stačí, když ví, že 2 lahve vodky pro 3 osoby jsou lepší než 3 lahve pro 5 osob.“
Jednoduché jak facka! A i když to třeba nepovede k pokročilejšímu studiu matematiky, může to usnadnit rozhodování při nákupu tekutin před nadcházejícím večírkem. I bez maturity.
