Mnoho Čechů, včetně médií, říká o Polsku a Polácích nesmysly. Je to jako za komunismu
Nedělní prezidentské volby v Polsku, které vyhrál Andrzej Duda, vyvolaly vášnivé reakce i v Česku. Jak je ale u nás bohužel po celá desetiletí v případě severního souseda zvykem, hodnocení často provází neznalost a šíření nesmyslů. Zatímco Poláci se poměrně dobře orientují v české kultuře i politice, jezdí k nám masově na dovolenou, my k nim přistupujeme s tradiční předpojatostí a snažíme se je poučovat. Přitom Polsko je dnes moderní i ekonomicky úspěšný stát a některé okamžiky historie bychom měli spíše Polákům závidět. Podívejme se proto, proč Duda opět vyhrál a čemu Češi trvale nerozumí.
Hegemon současné polské politické scény, vládnoucí strana Právo a spravedlnost, ke které patří i prezident Andrzej Duda, je v zahraničí i protivníky na domácí scéně označována za nacionalistické, protidemokratické a religiózně bigotní uskupení. Realita je ale jiná, protože historické i současné polské reálie jsou jiné. Vycházejí ze zcela rozdílných předpokladů, než je tomu v Česku či v levicově liberálním západním mediálním a politickém mainstreamu. Strana je ve skutečnosti křesťansko-sociální a obrací se k vlastenectví a patriotismu, což se dnes v Evropě moc nenosí. Pofiderní představě některých novinářů, akademiků a dalších nevolených elit to nevyhovuje a Právo a spravedlnost se proto nehodí do krámu.
Navíc v Polsku se vše odvíjí z historie, na kterou se politici i občané odkazují. V zemi proto nadále probíhá vypjatý boj o charakter státu. Na jedné straně je vláda a prezident Duda, kteří se pořád snaží zlikvidovat přetrvávající dědictví komunistického myšlení. Na druhé stojí liberální levice reprezentovaná jeho protikandidátem Rafałem Trzaskowskim a velkoměstskou mladší generací, které chtějí splynout s neforemní masou, jež hodlá všude na Západě nastolit nový řád, který údajně povede k světlým zítřkům. Mezi těmito dvěma mlýnskými kameny se nacházejí polští voliči a zatím dávají přednost konzervativnějším proudům. Je to jejich volba a poučovat je o tom, že nepostupují správně, je zcela absurdní. Jenže část českých médií a pseudoexpertů, podobně jako evropské instituce v Bruselu, vytrvale tvrdí, že přesně ví, co je pro Poláky nejlepší.
Jeden konkrétní příklad, jak je v Polsku zakořeněný tvrdý postoj k minulosti. Poláci v případě Česka upřímně nechápou, že premiérem je oligarcha ve střetu zájmů, bývalý komunista a spolupracovník StB Andrej Babiš. Něco takového není u našich sousedů možné. Země má v čele vlády někdejšího bojovníka proti komunistickému režimu Mateusze Morawieckeho Chce pořád někdo hledat pomyslných „pět rozdílů“?
Jiná společnost
Polská společnost se přitom v posledních 30 letech dramaticky změnila, podobně jako ekonomika či tvář polských měst a obcí. Přesto o této zemi přetrvávají staromódní představy, které kopírují archaické pohledy z minulosti. Z toho někdy plyne nepochopení tamního vývoje.
Polsko například není předpotopně religiózní, jak se tvrdí. Ano, katolická církev má pořád velký vliv, hlásí se k ní 90 procent obyvatel. Ale na nedělní bohoslužby dnes chodí pravidelně už jen více než třetina lidí (v roce 1980 to bylo přes polovinu obyvatel), u nejmladší generace jen pětina. Církev má vliv, ale není to pro mnoho lidí už tak zásadní faktor pro rozhodování. Spíše přetrvávají tradice, zvyky a některé konzervativní hodnotové postoje. To se projevuje při potratech, které větší polovina lidí odmítá. Jsou to čísla o hodně jiná než v Česku či dalších západních zemích. Vláda a prezident prý také útočí na LGBT komunitu. Hlavní spor se v tomto případě ale vede o to, zda povolit adopci dětí homosexuálním párům, ne o samotné uznávání sexuálních menšin. Vláda říká adopcím ne a podporuje jí v tom téměř 80 procent lidí. Pro stranu Právo a spravedlnost přitom hlasovalo v posledních parlamentních volbách v říjnu 2019 necelých 44 procent voličů. Takže nejenom její příznivci, ale i mnoho dalších odmítá adopce dětí homosexuály, není to jen vládní záměr.
Kabinet je obviňován evropskými orgány také za porušování principů právního státu například v oblasti justice. On chce ale pouze „dočistit“ justici od zbytků bývalého komunistického nátěru. Že to naráží na odpor starých kádrů, je logické. Nelogický je proto spíše postup Bruselu.
V důsledku některých sporů s Evropskou komisí se také objevují nepodložené informace, že polská vláda je protievropská. To je jeden z největších bludů, které jsou o této zemi i v Česku šířeny. Vládní Právo a spravedlnost není euroskeptická strana a nevystupuje proti EU. Podpora členství v Evropské unii je u Poláků na čísle 85 procent. To je více než v Německu či ve Francii a daleko více než v České republice. Varšavský kabinet ale chce o mnoha věcech rozhodovat sám, nebo mít v EU rozhodující hlas. To boří staré pořádky nastolené starým Bruselem. Místo abychom v tom Poláky podporovali, často je kritizujeme.
Pokud vláda udělala něco skutečně velmi špatně, tak to je ovládnutí Polské televize (TVP). Stát platí veřejnoprávní televizi a rozhlas ze státních peněz, což omezilo volnost a odvahu jejich novinářů. Díval jsem se při posledních návštěvách Polska na zprávy státní televizi a byla to skutečně provládní propaganda. Na druhou stranu je v Polsku mnoho vlivných protivládních médií. Že by se ale něco mělo s TVP udělat, to mají její kritici pravdu.
O bude dál?
Nedělní prezidentské volby a vítězství Andrzeje Dudy nic nezmění na tom, že Polsko zůstane nadále demokratickým státem, i když ideové rozdělení tamní společnosti je velmi hluboké. Ale není nepřekonatelné. Řeči o tom, že je Polsko na nedemokratické cestě, jsou zcestné až úchylné. Poláci si nenechají vzít svobodu a demokracii. Masově za ně bojovali i za socialismu, kdy většina Čechů držela pusu a krok. Příkladem je odborové a odbojové hnutí Solidarita, které mělo 10 milionů členů. Polská společnost dokázala kdysi vygenerovat i světem obdivovaného papeže Jana Pavla II.
Polsko proto i po nedělních volbách zůstane silným hráčem EU a NATO, největším spojencem USA v Evropě, dobrým sousedem Česka (je také naším třetím největším obchodním partnerem) i vášnivým kritikem putinovského Ruska. Je to málo? Nestačí to? Pokud nestačí, je chyba u nás, ne u Poláků.
