O odposlouchávání se ani nemusíte dozvědět. Změna zákona sněmovnou neprošla
Poslanecká sněmovna odmítla návrh poslance za Piráty Tomáše Vymazala (rovněž podporovala Unie obhájců a Česká advokátní komora), který směřoval k lepší informovanosti osob, které byly odposlouchávány policií. Návrh původně podpořilo i hnutí ANO, ale během hlasování poslanci nepochopitelně změnili svůj názor. Důvodem podle kuloárových informací byl špinavý kšeft – výměnou za nechválení novely, který je proti srsti státním zástupcům, nepodá nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman správní žalobu na Andreje Babiše kvůli jeho údajnému střetu zájmů.
Nedovolené odposlechy
Všechno začalo krátce před volbami v roce 2006, kdy začala policie vyšetřovat únik tzv. Kubiceho zprávy do médií. V rámci toho se provalilo, že byli odposloucháváni někteří poslanci bezpečnostního výboru a dokonce jejich rodinní příslušníci. Následně se ukázalo, že se prakticky z roku na rok celkový počet odposlechů neadekvátně zvýšil. Výsledkem skandálu bylo přijetí novely trestního řádu, podle níž je orgán, který rozhodl o odposlechu, je dotyčného povinen o této skutečnosti informovat. A ten má zároveň právo obrátit se na Nejvyšší soud, aby přezkoumal, zda odposlechy byly povoleny zákonně.
Jenže policisté a hlavně státní zástupci začali přijaté ustanovení obcházet. Ze statistik, které k odposlechům pravidelně policie vypracovává, totiž vyplývá, že z tisíců osob jsou informovány pouhé desítky. Jedním z důvodů je i to, že policie a státní zastupitelství si přehazují jako horký brambor, kdo bude informovat, pokud případ skončí v přípravném řízení – zda policie, nebo státní zástupce. Proto měla novela jasně říci, že je to dozorový státní zástupce. Pokud se případ dostane až před soud, je to jasné, o odposleších informuje dotyčné soud.
Jenže ne všechny kauzy se před něj dostanou, takže o svém odposlouchávání se nedozvědí ani osoby, které nakonec nebyly ani z ničeho obviněny. Novela se ale nelíbí státním zástupcům. „To, že by nebyli schopni tuto povinnost zabezpečit, jsou jenom výmluvy. Státní zástupce je pánem přípravného trestního řízení, a o odposlechy žádá soud. Tak musí mít i povinnost informovat, pokud odposlech skončí,“ oponuje předseda ústavně právního výboru Marek Benda.
Dalším z problémů je, že doposud zákon stanoví, že informace o odposlechu může být poskytnuta až po pravomocném skončení celého řízení, které se může táhnout několik let. I to měl návrh změnit. Povinnost informace měla být dána okamžikem podání žaloby. „Všichni obžalovaní již znají trestní spis, existence odposlechů je jim známa, následující hlavní líčení, kde budou odposlechy přehrávány, je veřejné. Není proto důvodu čekat se splněním informační povinnosti a možností přezkumu zákonnosti odposlechu Nejvyšším soudem na konec trestního řízení,“ vysvětluje člen představenstva ČAK Petr Toman.
Absurdnost současné situace dokládá případ Jany Nečasové. I když její odposlechy kolovaly v médiích téměř vzápětí po jejím zatčení v červnu 2013, oficiálně byla informována až poté, co byla pravomocně odsouzena loni v kauze Vojenského zpravodajství. Teprve poté si mohla požádat žádost o přezkum, a Nejvyšší soud označil odposlechy za nezákonné. Kdyby verdikt přišel v průběhu projednávání před soudem, musel by odposlechy jako důkazy vyloučit, a verdikt tak mohl být úplně jiný. Je jasné, že ani to se státním zástupcům nemůže líbit, protože řada kauz je založena právě na odposleších.
Podezřelé hlasování
Návrh hladce prošel ústavně právním výborem 15. června, a to i za souhlasu poslanců za hnutí ANO. Čtyři dny nato se o zákonu hlasovalo, a ještě ráno měli Babišovi poslanci hlasovat pro. Těsně před hlasováním jim byl ale doručen opak. Podle kuloárových informací se tak stalo na přímý pokyn předsedy klubu Jaroslava Faltýnka, na kterého „zaklekli“ státní zástupci.
Těm se pochopitelně nová povinnost nelíbí, protože by se tím otevřela Pandořina skříňka odposlechů, které nebyly v pořádku, což se ukázalo i v případě nedávno zrušených odposlechů v kauze Nagygate Nejvyšším soudem. Kvůli temným kšeftům mezi žalobci a nejsinějším vládním subjektem tak občané nebudou moci uplatňovat efektivně své základní ústavní právo – bránit se soudně proti brutálnímu vstupu státu do soukromí.
