S čím také souhlasil premiér Babiš v Bruselu? Nové evropské daně již od ledna 2021
Evropská rada na svém posledním summitu schválila nejen nový kontroverzní plán Next Generation EU ve výši 750 mld. eur, ale také nový rozpočet unie na roky 2021–2027, tzv. Víceletý finanční rámec ve výši 1074 mld. eur. Právě jeho kontury byly bezprecedentním schválením společného zadlužení v rámci Next Generation EU poněkud rozostřeny.
Premiér o tom příliš nehovoří, ale součástí závěrů Rady je i kontroverzní volání po nových zdrojích příjmů pro evropský rozpočet, tedy po nových „evropských daních“. Ačkoli ještě před summitem lidé z vlády vznik společných daní bagatelizovali – „třeba se zjistí, že ani nemají dostatečný potenciál“, tvrdila o návrzích na nové daně tajemnice pro EU Hrdinková – některé z nich mají začít platit již od počátku příštího roku.
Pro průchodnost těchto návrhů jsou klíčové dvě věci. Jednak je to snížení příjmů evropských rozpočtů způsobené brexitem a odchodem jednoho z největších čistých plátců do rozpočtu – Velké Británie. Na druhé straně pak zvýšení výdajů bezpříkladným společným zadlužením v rámci programu Next Generation.
Konstelace, která kvůli koronakrizi vznikla, vytvořila zastáncům prohlubování integrace unikátní příležitost pro schválení jejich dříve a za normálních okolností jen složitě akceptovatelných požadavků. Jejich schopnost této situace machiavelisticky využívat a zároveň neschopnost oponentů tohoto směřování (jsou nějací?) se jakkoli bránit, je zcela unikátní a svým způsobem si za to „federalisté“ zaslouží trpký respekt.
Premiér Babiš se před svými voliči, o nichž správně tuší, že velcí milovníci EU nejsou, snaží vytrvale působit jako člen disentující skupinky, jako jakýsi pragmatický euroskeptik, tak nějak v jedné řadě s Viktorem Orbánem a s Poláky. To se mu víceméně daří, stále mu to prochází a před voliči si tak udržuje auru „evropského bojovníka“. Realita jeho bruselských jednání je však poněkud jiná, což opozice asi tuší, ale neumí to zužitkovat ani na to věrohodně poukazovat. Řeč je teď zejména o ODS a Trikolóře, SPD to sice dělá, ale nevykračuje se svou argumentací mimo svou voličskou základnu. Zbytek, tedy lidovci, TOP 09, STAN a Piráti jsou za Babišovo „evropanství“ naopak rádi, viz jejich tisková konference před summitem vyzývající premiéra, aby „podepsal“ (v podstatě cokoli).
Mnohokrát se přitom již ukázalo, že Babiš tlakům podléhá, jelikož vlastní pevné zakotvení a zásady nemá. Proto by bylo efektivní a mělo smysl na něj tlačit.
A co tedy premiér na Radě „podepsal“? V závěru Evropské rady se přihlásil k volání po nových zdrojích příjmů evropského rozpočtu, tedy k nákroku k novým společným daním.
Poplatek za nerecyklovaný plastový odpad již od počátku příštího roku
Podle schváleného návrhu má splácení závazků z fondu Next Generation započít následujícím rozpočtovým obdobím (2021–2027), což novým daním otevírá cestu. Oblasti, na které mají být daně uvalovány, jsou definovány takto – mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích, digitální oblast, finanční transakce, systém obchodování s emisemi a plastový odpad. Vše má být samozřejmě ideologicky rámováno bojem s klimatem, na který má jít celkově 30 % všech schválených finančních prostředků jak z mechanismu Next Generation, tak z Víceletého finančního rámce, celkem tedy cca 547 mld. eur.
A právě poslední jmenovaný poplatek za nerecyklovaný plastový odpad má platit již od počátku příštího roku. „Jako první krok bude zaveden a od 1. ledna 2021 uplatňován nový vlastní zdroj sestávající z podílu příjmů plynoucích z příspěvku členských států vypočítaného na základě váhy nerecyklovaných plastových obalových odpadů s uplatňovanou sazbou odvodu 0,80 eur za kilogram…“ píše se v závěru ze summitu.
I když se o tomto „novém zdroji“ v Bruselu hovoří již dávno, současná situace a dimenze, do nichž se evropské požadavky na peníze dostaly, umožňuje praktickou bezrozpornost jeho přijetí. Tento nový zdroj má unijnímu rozpočtu přinést cca 7 mld. eur ročně, za celé období nového finančního rámce tedy 49 mld. eur. Česká republika by se měla ročně podílet na této sumě celkem 49,6 mil. eur, za sedm let tedy zaplatíme přibližně 9 mld. Kč. (Bez zajímavosti není, že Česká republika je zrovna v třídění a recyklaci plastů na evropské špičce, v Čechách se recykluje 58,9 %, což je o 10 % víc plastů než v „ekologicky uvědomělém“ Německu, ve Francii, která má platit nejvíc, je to pouze 26,5 %.)
Někdo samozřejmě může namítnout, že tato částka není ani v českém státním rozpočtu smrtelná suma. I když před nedávnem by tomu ještě bylo možná jinak. I náš rozpočet se dnes ale bohužel dostal do zcela jiných výdajových dimenzí. Daň z plastového odpadu, která svou nákladností mezi ostatními navrhovanými daněmi patří spíše mezi ty ekonomicky méně škodlivé, je však pouze první z řady plánovaných „nových zdrojů“ (viz výše a viz grafika).
Poslanci Evropského parlamentu se v reakci na závěry Rady nechali slyšet, že „[t]rvají na tom, aby byly do roku 2021 zavedeny nové vlastní zdroje, které by zajistily dostatek prostředků na investice do obnovy ekonomiky“, aby nikdo nezůstal na pochybách, že společné daně jsou tu.
Se vznikem nových evropských daní se tedy opravdu intenzivně počítá. Není to ani zdaleka jen nějaká eventualita, pro kterou „třeba nebude ani potenciál“, jak tvrdila před summitem Babišova tajemnice Hrdinková.
Kritika národního zavádění nových a zvyšování stávajících daní je vždy a oprávněně hlasitá. Kritika unijních daní by měla být proto ještě hlasitější. Zatím tomu tak není. Eurodaněmi přitom z Evropské unie vzniká Evropská fiskální unie, poslední předstupeň před unií politickou, tedy centralizovanou federací.
Autor působí v Institutu Václava Klause
