Bohumil Pečinka: Raději zvracet s Francouzem než se objímat s Rusem
V současné době žije necelých 20 procent lidí, kteří v dospělém věku zažili okupaci v srpnu 1968, od níž uplyne dvaapadesát let. Někdy se zdá, že vzpomínky na tuto událost odejdou s jejich pamětí.
V posledních týdnech probíhaly v různých médiích polemiky o povaze socialistického režimu, který tu vládl v letech 1948–89. Debaty vyvolal rozhovor s děkanem pražské filozofické fakulty Pullmannem, který opakovaně obhajuje některé prvky minulého režimu a jeho „sepětí s lidem“. Přesněji, že minulý režim stál na shodě ovládaných s ovládanými.
Pullmann reprezentuje proud v současném myšlení, jenž se snaží dát minulému režimu lidštější tvář. Jde to ruku v ruce se zájmy současné vlády a části intelektuální obce, která se snaží rehabilitovat socialismus a zkusit některé jeho postupy „znovu a lépe“.
Zdroj moci? Rusko
Na okraji těchto debat je, že někdejší Československo nejpozději od srpna 1968 bylo nesuverénním a okupovaným státem. Tento aspekt se příliš v debatách neobjevil, i když je podstatný. Spisovatel Milan Kundera ve svém slavném eseji o tragédii střední Evropy napsal, že velká maďarská vzpoura v roce 1956 a krvavý masakr, jenž následoval, pražské jaro a okupace Československa v roce 1968 nebo polské revolty v letech 1956, 1968 a 1970 měly podporu prakticky veškerého obyvatelstva.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
