Jedenadvacátý srpen 1968 očima osmnáctiletého: Nebreč, Rusové tady udělají pořádek
V srpnu 1968 jsem byl čerstvě osmnáctiletý a prožíval poslední svobodné prázdniny. Do maturitního ročníku školy jsme museli předložit potvrzení o souvislé měsíční pedagogické praxi. Absolvoval jsem ji v Dětském domově v Budkově, čímž jsem zabil dvě mouchy jednou ranou, neboť jsem bydlel v Jemnici, pár kilometrů odtud, u rodičů mé dívky.
V srpnu se dětský domov z budkovského zámku přemístil na letní tábor do nedalekého Starého Hobzí. Tři dny v práci, tři dny s mou dívkou, opojeni zlatými šedesátými a plány, co bude za rok po maturitě…
Ten večer z 20. na 21. srpna jsem měl službu; po stezce odvahy a druhé večeři dohlédl na uložení dětí ke spánku a hlavní vedoucí potichu otevírala flašku rumu po celodenní dřině. Utahaní chovanci usnuli jak dudci a my u ohně rozjeli kolečko trampských odrhovaček. Když došlo na „Dneska už mi fóry dál nejdou přes pysky, stojím s dlouhým obojkem na bedně od whisky“, kolega ukázal na prázdný obrácený kartón od vodky a místo „whisky“ zpíval „vodky“. Zasmáli jsme se, ostatně tenkrát jsme se pořád smáli. Všemu. Netušili jsme, jak se o několik hodin později tento nicotný fórek změní ve věštecké drama.
Náš tábor se nacházel sotva pět kilometrů od rakouské hranice. K půlnoci se začala na čáře míhat světýlka. Hlavní vedoucí usoudila, že Rakušáci mají patrně cvičení. Chvíli se diskutovalo o tom, jestli neutrální země buzeruje své vojáky nočními manévry, což opět skončilo nevázaným smíchem.
Šli jsme spát kolem jedné. O dvě hodiny později nás všechny probudila ubrečená hlavní vychovatelka. Hučení tanků jí nedalo spát, a tak pustila tranzistorák. Ze světýlek na rakouské straně se vyklubaly ruské tanky, které bezostyšně přejížděly státní hranici, kdykoli si potřebovaly zkrátit cestu. Teprve mnohem později jsme se dozvěděli, že rakouská vláda uznale přešla tento agresívní čin s pochopením, že takto složitý a náročný vojenský manévr se neobejde bez podobných „jevů“. Pokud jsme si tehdy mysleli, že jsme pupkem světa a všichni musí vyhlásit Varšavské smlouvě válku, pak nyní raději zakrýváme tehdejší naivitu, jak se dá…
Druhý den jsem měl volno. Autobusy nejezdily, a tak jsem se vydal ze Starého Hobzí do Jemnice pěšky. Na těch deset kiláků nikdy nezapomenu. Jeden tank se valil po úzké pohraniční cestě za druhým a mezi nimi já sám. Víc než po cestě jsem se pohyboval v lesním podrostu, odkud s pózou hrdiny-zoufalce hrozil pěstí, plival a při tom bulil jak malý smrkáč.
Konečně jsem dorazil do Jemnice. Došel do ulice, kde jsem byl ubytován. Matka mé dívky zametala před domem. Když mě spatřila – zaprášeného, uřvaného, totálně psychicky zdeptaného, utěšujícím hlasem trpící matky vyslovila heroickou památnou větu: „Pepíku, nebreč! Až tady udělají pořádek, oni zase odejdou!“ Možná ve starším věku bych to odnesl infarktem, ale mládí naštěstí stráví všechno. Stál jsem jak opařený, než jsem pochopil Cibulkovo motto, že Komunista zůstane komunistou, i kdyby trakaře padaly. Z matky mé dívky se nakonec vyloupla členka okresního výboru komunistické strany, což bylo přede mnou dříve zamlčeno.
A tím také skončila má love story v Jemnici. Druhý den jsem sbalil kufr a odstěhoval se do Starého Hobzí. Jsem přesvědčen, že tahle událost mi možná vyřešila mnoho budoucích problémů.
