Koronavirus? Vyhnat Turka a ubránit Řecko, o to jde! Středozemní moře už opět vře napětím armádních manévrů
Jádrem sporu Turecka s Řeckem, jenž nyní po letech opět kulminuje a hrozí destabilizací regionu, jsou řecké ostrovy a jejich surovinové zdroje, které si Turecko už léta neúspěšně nárokuje a průběžně se pokouší dostat k nim a získat je silou. Letos 10. srpna vyslala Ankara do vod u řeckého ostrova Kastellorizo, jenž je doslova coby kamenem dohodil od tureckých břehů, výzkumnou loď v doprovodu vojenských křižníků s tím, že jde jen o další z legitimních průzkumů mořských nalezišť ropy a zemního plynu. Turecké lodi ale narušily řecký prostor, jak je dán dohodou o rozdělení výsostných vod na základě polohy ostrovů. Od toho dne napětí nejen na moři s každým dalším přílivem roste.
Evropská unie jednání Turecka okamžitě odsoudila. Řekové vyslali své námořnictvo, zareagovali i někteří členové NATO; na stranu Řecka se postavila a své vojenské lodě do oblasti vyslala už Francie, Itálie a Kypr. Turecký prezident následně prohlásil, že je při obraně tureckých nároků odhodlán použít i vojenskou sílu. Není to poprvé, co Turecko hrozí válkou, pokud mu nebude umožněno těžit v řeckých vodách anebo mou nebudou uznány nároky na některé ostrovy.
Koronavirus? Tady?
Snídáme s rybáři v oblíbeném kafeneiu v přístavu „naší“ vesnice. Obsluha posledních pár dní nosí nasazené roušky vzorně tu na bradě, tu téměř až přes oči. My je máme zastrčené v kapsách a právě nad horkou vanilkovou bugatsou se skořicí a kávou posloucháme Mariu, která se před rokem nečekaně začala zajímat o politiku, a dokonce vstoupila do strany a ve volbách za náš kraj uspěla. Má po internetovém brífinku s jinými řeckými lokálními politiky a konečně prý ví, proč byla na Chalkidiki uvalena povinnost nosit na veřejnosti roušky, stejně jako na ostrov Mykonos (kde je to ovšem pochopitelné, říká, světoví boháči a celebrity tam poslední léta pořádají divoké mejdany a na zákony, pravidla, na karanténu a covid kašlou; kdyžtak zaplatí pokutu a bude to).
Jsme jedno ucho – výskyt covidu je tady u nás v podstatě nulový, logiku to nařízení vskutku nemá. Maria líčí, že za vším je nátlak velkých hotelových řetězců, které mají na Chalkidiki své pobočky a jejichž rezorty letos nejsou zaplněny ani z padesáti procent. Finanční podporu od vlády ale mohou chtít pouze firmy z oblasti, která je nějak postižena koronavirovými omezeními. Spočítali si, že je lepší znepříjemnit místním život a odradit těch pár turistů, co sem snad ještě mířilo, a vytáhnout peníze od státu.
Kroutíme hlavou, špulíme rty, mhouříme oči. Je po deváté, ve stínu příjemných sedmadvacet, mírný vítr z Egejského moře šplouchajícího ani ne padesát metrů od nás znepříjemňuje život komárům, a tak téměř nebodají, i když sedíme ve stínu slunečníků a starých vzrostlých platanů.
Od sousedního stolu se ozve rána. A druhá. Starý Niko, který kdysi pracoval v nedalekých zlatých dolech, mlátí pěstí do stolu a cosi křičí, prská, dokonce dupe nohama v gumových žabkách.
Máme strach
Pokýváme hlavou v domnění, že ho tak popudila hamižnost hoteliérů. Pak zaslechneme z přenosného rádia, které má postavené na stole vedle sýrové pity a ledového kakaa, slovo Kastellorizo. Všichni kromě mě od našeho stolu vyskočí a jdou k němu, ani ne do minuty utvoří místní, co se právě nacházeli na náměstíčku, kolem rádia rozezlený hrozen. I Maria zapomene na agitku, stojí jako solný sloup, dlaněmi si drží tváře a zírá na moře. Pak si začne okusovat nehty.
Plynový hořák, nad kterým právě v džezvě bublala další várka řecké kávy, je zhasnut. Majitelka kavárny sebou žuchne na lavici vedle mě a s rouškou za uchem se mě zeptá roztřeseným hlasem, jestli už vím, co se děje dole u ostrovů. Že jim Turci zase chtějí ukrást zemi. Tentokrát Kastellorizo. Ten je vzdálený od turecké pevniny zhruba dva kilometry…
„Vteřinku,“ řekne a jde do kavárny pro mobil. Despina, její kamarádka ze Soluně, jí poslala včera fotky. Je právě se svou jednadvacetiletou dcerou Dafni na Kastellorizu. Zaletěly si tam na pár dní z Rhodu na tamní filmový festival. Na jedné fotce je klasická kýčovitá dech beroucí řecká krása, na druhé taky, jen v pozadí za přístavem plují vojenské křižníky. Moře je jimi poseto. „Nemůžeme odletět dřív, není místo v letadle. Máme strach.“
Turkovi nevěř
Už několik dní tady nikdo nemluví o ničem jiném než o agresi Turků. O jejich snaze ukrást nejen Kastellorizo, ale i suroviny, jejichž naleziště jsou v řeckých vodách. O tom, že za dva roky vyprší platnost mezinárodních dohod, podle kterých jsou řecké ostrovy oficiálně řecké. Že se Turecko chystá následně některé ostrovy získat pro sebe, o tom se v Řecku už léta ví a každá vláda usilovně přemýšlí, co s tím. Zatím nikdo na nic nepřišel a Turecko dává jasně najevo, že tentokrát hodlá uspět…
Ještě minulý týden se přitom zdálo, že i tady bude hlavním tématem zbytečný zmatek a hysterie ohledně nového koronaviru, které vyvolalo nové nařízení. Buzerace s rouškami místní rozzuřila i pobavila; občas je dokonce možné zahlédnout zmateného turistu, který přijde v ústence na pláž. Někteří si takové výstředníky fotili a ti pochopili, že pokud nechtějí přitahovat pozornost nebo se netouží udusit, budou muset své obličeje osvobodit. Policejní vůz k nám od doby vyhlášení povinnosti mít na veřejnosti zakrytá ústa ještě na kontrolu nedorazil – neviděla jsem ho ani já, ani místní, ani provozovatelé taveren, kaváren, obchodů...
Téma roušek však vydrželo stěží tři dny. Vytlačila je děla vojenských křižníků, přelety stíhaček, legendy o Turcích a jejich zvůli, záběry kamer na námořní manévry a vystresované, rozzlobené obličeje Řeků, vojáků, politiků… Všichni už dnes víme, jak velké je Kastellorizo (jako Středočeský kraj), jak tam vypadá přístav a pobřeží (krásně), jaké židličky mají v přístavních tavernách a že doplavat na turecké pobřeží zvládne průměrný plavec (ovšem kdo by to udělal, je vlastizrádce, na to pozor!).
I když se nejen politologové a státníci shodují v tom, že Turecko otevřenou válku s Řeckem nechce a nemůže si ji dovolit, Řekové si myslí opak. Koneckonců jsou s Tureckem na nože už několik století a letos se vzájemná nevraživost významně vyostřila: Turci do Řecka posílají nepohodlné uprchlíky. Na jaře dokonce turecké ozbrojené síly zaútočily na pevnině na řecké pohraničníky, aby umožnily migrantům dostat se na řecké území. Jen v posledních týdnech řecké záchranné lodě vylovily stovky běženců vyslaných od tureckých břehů...
Dnes ráno projel Niko kolem mě na svém dýchavičném mopedu, na němž má k zadnímu nosiči tvořenému plastovou bednou přivázanou špagátem řeckou vlajku. Nikdy jsem ho bez vlajky neviděla, vlaje i nad jeho polorozpadlým domkem. Když zahlédl mého souseda Janise, tradičně postávajícího s ranní cigaretou jen v trenýrkách na skále nad mořem, zdvihl sevřenou pěst a zakřičel: „Řecko!“ Vybavila jsem si, jak mi Janis před lety vysvětloval, proč je nezaměstnaný. Jako opravář elektra by sice měl práce hodně, ale ono se teď všechno vyrábí v Turecku a on nebude opravovat turecký šmejd.
