Pražský okruh až za deset let? Průtahy ukazují slabost samospráv. Primátoři musí mít větší pravomoci
Praze se opět protahuje příprava zásadního úseku 511 vnějšího okruhu. Těsně před deadlinem se nahromadily stížnosti, jejichž vypořádání může pokrok s městským okruhem zase zdržet o pár let. A hlavní město má se svým dost sešněrovaným manévrovacím prostorem jen malou šanci s tím pohnout. Není čas posílit pravomoci primátorů a starostů?
Šlo o jedno z hlavních témat pražských komunálních voleb. Dopravní stavby, které metropole potřebovala už dávno, jsou stále v nedohlednu. Úsek 511 z městského (vnějšího) okruhu se měl u Běchovic začít stavět v roce 2022, tím pádem na konci funkčního období aktuálního zastupitelstva. To se ale teď už zase zdá jako příliš optimistický výhled.
Přestože samotný magistrát musel k úseku spojujícímu D1 a D11 vyřídit 1 165 připomínek a během minulého roku k okruhu vykoupil všechny potřebné pozemky, není úředním průtahům zdaleka konec. Městský úřad v Uhříněvsi teď čekají možná desítky dalších. Stavba, pro kterou už město získalo územní rozhodnutí, se opět zadrhává. Trochu paradoxně si stěžují i místní radnice vedené ODS a ANO – stranami, které jinak současnému osazenstvu magistrátu často vyčítají nečinnost a brzdění rozvoje města.
Co (z)může primátor?
Od posledního zprovoznění nového úseku okruhu uběhlo skoro deset let. Mezitím se vystřídali čtyři primátoři a v hlavním městě úřadovaly kromě komunistů a SPD všechny strany, které jsou dnes v poslanecké sněmovně. Změn garnitury tím pádem proběhlo maximální možné množství. Každá z nich slibovala důležité dopravní stavby co nejdřív realizovat.
Právě na aktuálních obstrukcích kolem okruhu je ale znát, že ani sebeefektivnější management města by svým tahem na branku všechny byrokratické hradby neprobořil. Možnosti místních samospráv jsou navíc v Česku celkově omezené a v případě klíčových dopravních nemají sílu si prosadit, co je potřeba.
Primátor Bratislavy Matúš Vallo před časem říkal, že ve srovnání s pražským kolegou má pravomoci jako diktátor. Je volený přímo a neskládá městskou radu. Namísto toho o většině věcí rozhoduje sám spolu se třemi náměstky, které si vybírá. Prakticky stejně jsou síly rozložené i u (rovněž přímo voleného) primátora Budapešti.
Minimálně jednu jasnou výhodu takový systém má: správa města jde za jedním člověkem, který má taky reálnou možnost v něm něco změnit. Když se mu to nepovede, nese za svou vládu jasnou odpovědnost. Pražský primátor patří mezi nejprestižnější funkce v zemi, známostí je srovnatelný s premiérem. Reálně ale funguje spíš jako moderátor složitě skládaných koalic v městské radě, kde má ve výsledku jen jeden hlas z několika.
Dokonce ani v případě shody celé rady i zastupitelstva ale město nemá moc široký prostor. Klasický příklad je regulace krátkodobých pronájmů, kterou v tuhle chvíli v nějaké formě prosazují už všechny strany v pražském zastupitelstvu včetně vládního ANO. K regulaci už před lety přistoupila většina měst západní Evropy a nedávno třeba taky Budapešť. Praha ale k něčemu takovému nemá nástroje a návrh zákona, který by je zajistil, poslanecká sněmovna odmítla.
Podobně svázané ruce má metropole i v otázce dostupnosti bydlení. Bez nového stavebního zákona může maximálně zkoušet urychlit povolovací procesy. To se možná daří – počet zahájených bytů v loňském roce po letech stoupl o více než polovinu na bezmála pět tisíc. Praha by údajně potřebovala ročně dokončit ještě dvakrát víc. Ze statistik za jeden rok ale nejde odhadnout, jestli jde o jen o mimořádný výkyv, nebo pozitivní trend. Skrze městskou výstavbu (která aktuálně ještě ani neprobíhá) Praha dosáhne při nejlepší vůli tisícovky bytů ročně. Jde přitom o další zásadní téma, na základě kterého budou voliči na konci volebního období hodnotit vládnoucí strany.
Přímá volba starostů a primátorů by vyžadovala celkovou obměnu fungování samospráv a sladění pravomocí se zastupitelstvy. Minimálně do řízení statutárních měst by to ale mohlo přinést větší přímočarost. Není zkrátka čas na změnu? Nejen Praha by ji potřebovala.
