Trump by si Nobelovu cenu míru zasloužil. Daleko více než Obama, který neudělal nic
Amerického prezidenta Donalda Trumpa někteří lidé fanaticky podporují a další ho se vší vervou nenávidí. Není se čemu divit. Je to extravagantní a namyšlený politik, který společnost v Americe i ve světě rozděluje. Na druhou stranu některé jeho zahraničněpolitické aktivity si zaslouží ocenění. Proto byl teď navržen na Nobelovu cenu míru. A existuje hned několik důvodů, proč by si ji zasloužil.
Například na rozdíl od několika svých předchůdců v Bílém domě se Donald Trump rozhodl netlačit na pilu a americká vojenská dobrodružství v zahraničí postupně utlumuje. Můžeme jmenovat Sýrii, Irák či Afghánistán. Někdo to považuje za slabost, ale Trump podobný záměr oznámil už předtím, než byl zvolen v roce 2016 prezidentem USA. Ve své zahraničněpolitické strategii se totiž daleko více orientuje na řešení zásadních ekonomických otázek, než na potvrzování role „světového četníka“.
Trump je také zásadně jiný než jeho předchůdce Barack Obama, který dostal Nobelovu cenu míru v roce 2009, přestože nic hmatatelného pro světový mír neudělal. Stávající nájemník Bílého domu výsledky má. Obama pořád tvrdil, že svět by se měl zbavit jaderných zbraní, ale nepokročil v tom za osm let vládnutí nikam.
S výrazným přispěním Trumpa byla nedávno uzavřena průlomová dohoda mezi Izraelem a Spojenými arabskými emiráty, která představuje změnu paradigmatu pro celý Blízký východ. Je pravděpodobné, že otevře cestu k usmíření Izraele i s dalšími arabskými a muslimskými státy. Pokračování toho jsme viděli před několika dny, kdy Izrael uznal nezávislost Kosova, které většinou obývají muslimové. V rámci toho Spojené státy navíc přispěly k uzavření dohod mezi Srbskem a Kosovem, což je po dlouhých letech sporů těchto zemí významná zpráva. Evropské unii se to nepodařilo, Trumpovi ano.
Současný americký prezident se také pokusil uzavřít mír se Severní Koreou. Zatím se to sice nepodařilo, ale severokorejský diktátor Kim Čong-un se alespoň zklidnil a tolik už nevyhrožuje. I to je Trumpova zásluha a je to velmi významné pro Jižní Koreu či Japonsko.
USA za Trumpa také tlačí prostřednictvím NATO na Rusko, aby se vyhnulo možným agresivním krokům v Evropě. Je to vidět v Pobaltí či prostřednictvím amerických vojáků v Polsku. Moskva ví, že právě kvůli Američanům musí jednat proti zemím EU a Severoatlantické aliance v určitých mezích. I když její verbální či kybernetická agresivita neustává.
Washington také jasně naznačil, že stále odvážnější Čína, nemůže vojensky vyhrožovat Tchaj-wanu či dalším zemím, se kterými vede spory o území v Jihočínském moři. Nebýt toho, Peking by si dovoloval ještě víc.
Zásadní rozdíl mezi Trumpem a jeho předchůdcem Obamou je, že dnešní americký prezident o míru nejenom hovoří, ale také na některých místech světa koná. Zásadně odmítá i vojenské eskapády, jaké předváděl George Bush mladší. Amerika se za Trumpa v tomto směru skutečně změnila. Naštěstí k lepšímu. Nobelova cena míru pro Trumpa by proto byla ve správných rukou. Navíc se předává až v prosinci, to už bude po amerických prezidentských volbách, takže by nemusela ovlivnit ani toto hlasování.
Těžko si lze ale představit, že norský Nobelův výbor najde odvahu a ocenění Donaldu Trumpovi skutečně udělí. Přitom v roce 1994 dal cenu palestinskému vůdci Jásirovi Arafatovi, který podporoval terorismus.
