Karel Steigerwald: Rozpadá se železnice? Ne, rozpadá se stát
Poslední příhoda na kolejích: dvě vteřiny za osobním autem projel rychlík. Závory nahoře, výstražné světlo nesvítí. Asi není v Evropě železnice, která by měla tak často tolik nehod. Od července o tom jedná ministerská komise. Vlaky to ignorují, nehody přicházejí takřka denně. Úřady podávají záhadná vysvětlení, kterým nerozumí veřejnost ani ty úřady. Nabídka je pestrá. Někdy srážky, jindy svítí špatné světlo nebo se nedívá osádka lokomotiv. Některé srážky jsou přímo magické: po několika dnech se samy od sebe dají do pohybu vagóny zaparkované na vedlejší koleji a jedou několik kilometrů, dokud do něčeho nenarazí. Do poměrů na železnici patrně strká pracky nějaký mistr černé magie. Berte to jako nadsázku: vinen není lidský faktor či rezavá technika z pravěku, to se jen rozpadá řízení státu.
Budování nových železničních koridorů je tragicky zpožděné. Starobylé železniční cesty se udržují při životě taktak. Mnoho nádražních budov vypadá jako po válce, jejich okolí je skladiště železničního šrotu. Mezinárodní vlaky se České republice, pokud mohou, vyhýbají. Experti fantazírují o budoucnosti železnic. Ta je v mlhách.
Silniční síť je na tom stejně. V budování dálnic jsou na tom co do kilometrů i kvality lépe všechny státy kolem nás. Většina mostů v republice je na spadnutí, některé už spadly. Města jsou přecpaná průjezdními trasami. Místa křižování vlaků a silnic jsou smrtelně nebezpečná. Nadjezdy a podjezdy se takřka nebudují. Před padesáti lety se Jan Werich divil, že počet přejezdů v Praze postavených za Rakouska neklesá. Divil by se i dnes, přejezdů je zhruba stejně. O tragikomedii D1 je zbytečné hovořit. Až ji konečně dostaví, bude zastaralá a přecpaná. Okruhy kolem Prahy a dalších měst – totéž.
Stát cení zuby
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
