Tomáš Zdechovský: Křesťané v Pákistánu čelí pronásledování a my rodinu pošleme zpět?
Představte si, že opakovaně čelíte stupňující se šikaně a napadání kvůli své víře. Bratra pobodají, otce srazí autem. Máte tři malé děti, a proto raději uprchnete. Ani po 3 letech v provizoriu ale nevíte, co s vámi bude dál. V domovské zemi se navíc v mezičase situace ještě zhoršila.
Nedávno jsem navštívil Asima Javeda, evangelického pastora z Pákistánu, který přišel se svojí manželkou a třemi dětmi po mnoha peripetiích v srpnu 2017 do Česka na turistické vízum a požádal zde o azyl. V zemi svého původu měla tato křesťanská rodina důvodné obavy z pronásledování ze strany zradikalizovaných muslimů. Podobně jako mnozí jejich souvěrci byli také oni či jejich blízcí rodinní příslušníci opakovaně terčem útoků a v Pákistánu se proto necítili bezpečně.
Bratr Asima Javeda byl v roce 1997 pobodaný neznámými útočníky. Dostal dvě bodné rány, zranění ale naštěstí přežil. Nejednalo se však zdaleka o jediné napadení, kterému musela jeho rodina čelit. V roce 2007 jel Asim Javid se svým otcem na kole a srazilo je oba auto, které hned ujelo. Zatímco pan Javed vyvázl jen s lehkými zraněními na hlavě, jeho otec zahynul. Za těmito událostmi měla být podle slov pákistánského duchovního právě nenávist, která v Pákistánu vůči křesťanům panuje. Také on sám byl několikrát fyzicky napaden a obdržel výhružky kvůli své činnosti pastora. Na denním pořádku byla i další slovní perzekuce a šikana.
Posledních pár měsíců žije Asim Javed se svojí rodinou v malém bytě v jednopatrovém domě na náměstí v jihočeských Bělčicích. Předtím strávili přes dva a půl roku v uprchlickém táboře ve východočeském Kostelci nad Orlicí. Celou dobu žije celá pětičlenná rodina v neustálé nejistotě, co s nimi bude dále, protože zatím nedostali azyl a hrozí jim, že budou repatriováni do Pákistánu.
Situace křesťanů v Pákistánu se zhoršila
Pákistán je přitom pro křesťany jedna z nejnebezpečnějších zemí na světě. Rozhodně není příliš velkou nadsázkou tvrdit, že být křesťanem právě v této zemi často znamená život v permanentním strachu o vlastní život. Nevládní organizace Open Doors, která monitoruje pronásledování křesťanů ve světě, řadí Pákistán mezi státy s extrémní mírou pronásledování a na 5. místo na světě za zeměmi tak nechvalně známými svoji náboženskou netolerancí, jako jsou KLDR, Afghánistán, Somálsko a Libye. O tom, že pákistánští křesťané představují jednu z ohrožených a zranitelných skupin, která si pomoc ze strany Česka určitě zaslouží, nemůže proto být sebemenších pochyb.
Pronásledování pákistánských křesťanů rozhodně není ničím novým. Přestože zakladatel Pákistánu Muhammad Alí Džinnáh sliboval všem obyvatelům úplnou rovnost občanství, pozdější následovníci v čele státu se tím však neřídili. Zvláště v posledních dvou dekádách minulého století pak došlo vlivem růstu vlivu radikálního islámu k výraznému zhoršení celkové situace.
V této souvislosti je důležité zmínit především období vlády vojenského diktátora Muhammada Zijául Haka, který vládl od roku 1978 až do své smrti o deset let později. Nedostatek legitimity vojenské junty ve společnosti se snažil vykompenzovat právě posílením vlivu radikálního islámu ve veřejném životě. Věřil, že si tím získá přízeň širokých vrstev mezi většinovým muslimským obyvatelstvem. Důsledkem toho byly právě za jeho vlády schváleny a uplatňovány zákony podporující náboženskou netoleranci. Situace se od té doby nezlepšila a v posledních letech můžeme být svědky spíše pravého opaku.
Zákon proti rouhání jako prostředek k persekuci křesťanů
Pronásledování křesťanů v Pákistánu se projevuje mnoha způsoby. Časté jsou fyzické útoky ze strany většinových muslimů, z nichž některé, jak už jsem naznačoval na začátku tohoto článku, mají i oběti na životech. Pákistán zažil i několik větších teroristických útoků na křesťanské objekty. V roce 2015 se odehrály dva bombové útoky na kostely v Láhauru, při kterých zemřelo 15 lidí. K vůbec nejkrvavějšímu teroristickému útoků na křesťany v Pákistánu došlo v září roku 2013, kdy při útoku na kostel Všech Svatých v Péšávaru zahynulo 127 lidí a dalších 250 bylo zraněno!
Proti křesťanům bývá také v nadproporční míře využívaný tzv. zákon proti rouhání, který se výrazně zpřísnil v 80. letech v období vlády již zmíněného generála Zijául Haka. Celosvětově známým se stal v poslední době případ křesťanky Asie Bibi, odsouzené v roce 2010 k trestu smrti za to, že se měla dopustit urážky proroka Mohameda napitím se ze studny, z níž jinak smí pít jen muslimové. Několik let strávila v cele smrti.
Nakonec ale byla i díky výzvám ze zahraničí propuštěna a mohla spolu s celou rodinou odcestovat do Kanady. Radost ze šťastného konce ale výrazně kalí skutečnost, že dva politici, pákistánský křesťanský ministr pro menšiny Šahbhaz Bhatti a také pandžábský guvernér Salman Tasír, kteří se pákistánské křesťanky veřejně zastali a požadovali zrušení zákona o rouhání, zaplatili za svoje odvážné postoje životem. Zavraždili je muslimští radikálové.
Obrovský problém představují také únosy nemuslimských dívek a jejich nucené konverze k islámu. Podle organizace Center for Social Justice bylo od roku 2014 v provincii Pandžáb zdokumentováno přinejmenším 74 případů únosů a násilných konverzí dívek z náboženských menšin. 55 z nich pocházelo z křesťanského prostředí. Ve srovnání s výše uvedenými nesnázemi, jimž musí pákistánští křesťané čelit, působí jako vcelku bezvýznamná maličkost, že stejně jako všichni ostatní nemuslimové nemohou křesťané v Pákistánu zastávat funkce prezidenta či premiéra.
Pákistánským křesťanům je třeba pomoci
Když tedy vezmeme v úvahu vše, co se v Pákistánu děje, můžeme dojít k jedinému závěru. Pákistánským křesťanům je třeba pomoci a přijmout je, protože návrat do Pákistánu by pro celou rodinu Asima Javeda znamenal vystavit ji riziku pronásledování či dokonce přímého ohrožení života. Proto podporuji setrvání této konkrétní rodiny v České republice. Panu ministru vnitra Hamáčkovi už jsem poslal svoji osobní záruku za tuto rodinu, u níž jsem po osobním setkání i pročtení od advokáta rodiny poskytnutých důkazů zcela přesvědčen o tom, že tu chtějí žít, pracovat, vychovávat děti a plně se integrovat.
Nechci, aby po nuceném návratu do Pákistánu museli tito křesťané čelit jakémukoliv pronásledování a strachovali se o svůj život!
Autor je europoslanec, místopředseda KDU-ČSL a také členem delegace EU pro vztahy s jižní Asií.
