Petr Havlík: Jaký národ, takový zvyk. Jaké prase, takový kvik
Jsou věci, které děláme se zřetelem na cíl, který jsme si stanovili. Jiné děláme z nutnosti, některé další vzhledem k okolnostem, jiné z ohledu k lidem okolo nás a pak ty, které děláme kvůli svým životním zásadám.
Člověk je tvor společenský, žije v konkrétní době, v konkrétním prostředí a v konkrétní situaci. Sebe sama poznáme tehdy, když se naučíme být sami se sebou. Tehdy když získáme svůj klid a svou svobodu, když se nadechneme a narovnáme a budeme umět rozeznávat dobro od zla. Tehdy když se povzneseme nad věci, které nemáme ve své moci, a přijmeme zodpovědnost za správné používání vlastních představ.
Ke slušnému žití ve slušné společnosti by stačilo, kdyby nikdo nečinil jinému to, co nechce, aby někdo činil jemu, a choval se tak, aby jeho chování a jednání mohlo být obecnou normou. Vyznat se v dnešním komplikovaném světě je velmi náročné a chce to nemalou námahu. Úspěšní ve svém snažení budeme tehdy, když se vyznáme sami v sobě a nebudeme jen nepatrným kolečkem v nějakém soukolí. Současná postfaktická éra nás tlačí do rychlých relativních soudů a rozhodnutí. Pravda zůstává na vedlejší koleji, převahu má účelovost a profit. Vzepřít se těmto většinovým trendům by měla být naše přirozenost, pokud nechceme žít v novodobém otroctví konzumu a očekávaných konvencí.
Co s námi všemi udělá v kontextu těchto úvah covidová atmosféra plná strachu, nejistoty, protichůdných postojů, rozporuplných informací a velkých obav?
V nemocné společnosti se nemocem (a i neznámým virům) daří dobře, ony pak mají tendenci expandovat a metastázovat. Lidé v duševní pohodě lépe odolávají atakům nemocí, tedy i viróz všeho druhu. Každý lékař vám potvrdí, že stres je hlavní spouštěč a rizikový faktor všech neduhů těla i duše. Duševní pohoda nepřichází sama a ani v tubě s léky či se skleničkou alkoholu. Duševní pohoda je stavem naší mysli a úrovní našeho vědomí. Měli bychom jí jít naproti, vnímat impulsy z přírody, z umění, z duchovního rozměru bytí a z našich nejbližších vztahů, které nám umožní společná prožívání a sdílení.
Je nesnadné si trvale udržovat klid a pozitivní náhled na dění kolem nás, když žijeme v zemi, kterou řídí nevyzpytatelný psychopat, který nezná pojem svědomí a lže s takovou samozřejmostí, že na to jen nevěřícně zíráme. Jiný názor mu překáží a považuje jej za akt nepřátelství.
To je však naprosto devastující přístup, který je v příkrém rozporu se základním principem demokracie, tedy otevřenou diskuzí (společným přemýšlením). A ani v jeho případě se nic neděje náhodně či samoúčelně. Motivace je u něj zřejmá – chorobná touha po moci, jistota beztrestnosti, hromadění majetku a peněz a pak taky toporná snaha získat prestiž doma i v zahraničí. To vše působí děsivě i komicky zároveň.
Václav Havel kdysi pronesl, že přirozenou nevýhodou demokracie je to, že těm, kteří to s ní myslí poctivě, nesmírně svazuje ruce, zatímco těm, kteří ji neberou vážně, umožňuje téměř vše. U nás a právě teď bohužel opět platí: jaký národ, takový zvyk, a jaké prase, takový kvik.
