Marek Stoniš: Právo na materializaci blbosti aneb Bez práce koláče
Na humanitní akademické půdě, a nejen té naší, to rovnostářstvím, socialismem a hovadismem všeho druhu jen kvete. Přečetl jsem si v Právu rozhovor „filozofa a sociálního vědce“ Marka Hrubce, který vede globální studia na Akademii věd, o zavedení nepodmíněného základního příjmu a pěkně jsem se u něj zasmál.
Pro ty, kteří o tomto sociálně ekonomickém zázraku – jsou dokonce i tací, kteří by jej označili zcela sprostě a vulgárně za perpetuum mobile – ještě neslyšeli: Jde o plán, aby všichni občané dostávali měsíčně od státu peníze, aniž by pro to museli hnout prstem. Proč? „Protože umožňuje všem občanům uskutečnit své ústavní právo na důstojný život,“ říká o smyslu nesmyslu v podobě nepodmíněného příjmu chytrý pan Hrubec. A dodává, že by byl „materializací“ onoho ústavního práva.
A protože je jedním z koordinátorů této iniciativy, říkejme jí třeba „Bez práce koláče“, prozradil i několik pozoruhodných detailů z jeho zákulisí: Debata je vedena na celoevropské úrovni a příští rok bude dokonce tématem celé Evropské unie. (O tom nelze pochybovat, to je tak monumentální marxistická hloupost, že Brusel nemohla minout.) O výši nepodmíněného příjmu by se mělo rozhodnout v národním referendu. (Dají nám na výběr z několika možností? Sto tisíc? Dvě stě? Milión?) Na složitou otázku, kde na to vzít, odpovídá chytrý pan Hrubec jednoduše: „Na Západě není nedostatek financí, ale problémem je, že bohatství je rozděleno značně nerovnoměrně.“ (Budeme v referendu hlasovat, kolik může boháčům zůstat majetku? Nebo jim vezmeme všechno a dostanou nepodmíněný příjem? To jsou příliš složité otázky, navrhuji boháče pro jistotu zavřít do sběrných táborů a převychovat je.)
A proč by měli dostávat základní příjem i ti, kteří jej vlastně vůbec nepotřebují? I na to má chytrý pan Hrubec odpověď: „Mnoho lidí by ani nemuselo pracovat na plný úvazek a mohlo by žít méně konzumně, třeba si nekupovat tak často nový mobil, auto nebo méně jezdit na dovolenou do zahraničí. Ale většina lidí chce vyšší životní úroveň, a proto pracuje více, než by musela.“ (Jak často si můžeme koupit mobil a jet na dovolenou? Rozhodne pan Hrubec a Evropská unie? Co je to „pracovat tak akorát“? Budeme hlasovat i o délce pracovní doby? Vlastně, proč ne.)
Ať tak, či onak – před iniciátory projektu Bez práce koláče stojí ještě řada výzev, které, zdá se, zatím nejsou domyšleny. Pokud má být materializováno ústavní právo na důstojný život prostřednictvím nepodmíněného příjmu, považuji za žádoucí, aby bylo do ústavy rovněž zavedeno právo na patřičně dlouhou délku života, nejlépe takovou, o níž si rozhodneme v celonárodním referendu. Prostě si chci plody nepodmíněného příjmu užívat co nejdéle. A krom toho také žádám materializovat právo na štěstí, kteréžto budeme položkově definovat. Ne každý musí například považovat za štěstí peníze. Já bych byl třeba šťastný, kdyby chytrého akademika Hrubce bezodkladně odvolali z koordinace materializace ústavní hlouposti zvané nepodmíněný příjem. Nešlo by to prosím uzákonit?
Text vyšel jako úvodník nového tištěného Reflexu >>>
