Pomníky byly bořeny kam až paměť sahá. Vandalismus je podněcován strachem z minulosti
Je zajímavé, že v čase koronaviru se „pomníkové“ téma, zdánlivě podružné, stalo tak sledovaným. Je pravděpodobné, že časová souhra vzplanutí vášní v Česku i ve světě je podobnost čistě náhodná, ne však pominutelná. Snažil jsem se registrovat vše dostupné v českém veřejném prostoru. Komentářů a úvah byla celá řada, ale zdá se mi, že z historického hlediska zpracovávaly tuto látku pouze hrubě. Nečiním si tím však nárok na suverénní přehled.
Vše svádí k domněnce, že historii lidstva je blízké jen stavění pomníků. A že jejich likvidace či přímo ničení jako by nastupovalo až s Velkou francouzskou revolucí. Mnohým je však jistě známa třeba posedlost Tutmose III., který svou tetu, nevlastní matku a dominující spoluvládkyni nechal po plném převzetí moci vymazávat ze všech byť jen do kamene vytesaných textů. Ničil nejen Hatšepsutiny obelisky, ale i stavby. Ba ani monument monumentů Velká sfinga o tisíc let starší neunikla mocenské perzekuci, byť o čtyři tisíciletí později fanatikem Sa´im al Dabrem – posléze údajně pověšeným za vandalismus. Alexandrijská knihovna – pomník vzdělanosti dosavadní civilizaci – také zaplatila svou daň. Zda to byl chalíf Omar či Theodosius I. na podstatě věci nic nemění. Strach z minulosti je mnohdy určující silou vandalismu.
A teď k současnosti. V souvislosti s ničením pomníků jako projevem rasové spravedlnosti lze vyjádřit stejné historické stanovisko: strach z minulosti. Ničení jakýchkoliv pomníků (kromě toho na Letné) je vandalismus. Jejich odstranění do depozitáře po veřejné diskusi samozřejmost. V naší Bohemii (též Česku) – dle vzoru Galie, Iberie, Belgie atp. keltskému kmeni obývajícímu přinejmenším dnešní ČR – má obrazoborectví (vinou zneužití Husova učení především Žižkou) svou nejméně šest set let dlouhou tradici. Pomineme-li vůbec nejčastější české i evropské sochy Janu Nepomuckému, příliš pomníků lahodících české duši se až na pár desítek závěrečných let monarchie ani nepostavilo.
Tím se tedy po drobné historické exkurzi dostáváme do Bohemie století dvacátého a jedenadvacátého. Za odstranění pomníku maršála Radeckého se stydět nemusíme. Byl přesunut kulturně v souladu s atmosférou doby a může být s případnou atmosférou doby opět instalován. Ostatně to byl s velkým odstupem největší a nejslavnější český vojevůdce. A to s odstupem i vzhledem k existenci Žižky z Trocnova i českého Achilla knížete Břetislava. Sražení mariánského sloupu však již bylo čisté barbarství, takže chvála Bohu, že se tento Bendlův barokní skvost podařilo alespoň v replice resuscitovat. Věřme, že podobný osud potká obě prastaré sochy Buddhy v Afghánistánu, jejichž destrukce Usámou a spol. si nic nezadala s barbarismem anarchisty Franty Sauera. Inu Saudové a Sauerové jsou si podobní nejen foneticky.
Rád bych se zastavil i u pomníků dvou sovětských „pašáků“. Mají spolu více společného, než by se na první pohled mohlo zdát. Společná jsou jim už jejich odstranění z veřejných prostor Prahy, i když se od sebe liší. Odstřel a likvidace Stalina musely být provedeny demolicí, protože gigantické sousoší by se nevešlo do žádného depozitáře. Odstřel se navíc udál bez protestu z Moskvy. Méně sečtělý čtenář mohl ze sovětských válečných hraných filmů i dokumentů klidně nabýt dojmu, že Stalinův podíl na vítězství ve „Velké vlastenecké válce“ byl gigantický a Koněvovo přispění proti tomu minimální. Je skutečně pozoruhodné, že v čase likvidace pomníku Stalina z Letné se sovětské vedení vůbec neozvalo. Pokud dokonce české komunisty k boření velepomníku nenavádělo. Zato dnes, kdy byl „pouhý“ maršál Sovětského svazu zcela kulturně přemístěn do depozitáře, řádí vedení Ruské federace jako pominuté. Historia magistra vitae est! Platí zejména pro soudruhy. Ty soudruhy, kteří toto půvabné české nerudovské slovo zprznili do nepoužitelnosti.
To jsou paradoxy, že pane Vaněk!
