Marek Stoniš: Globální soucit s lokálními problémy
Dvojice útočníků s noži napadla na ulici v Paříži dva lidi, kteří byli v době uzávěrky tohoto vydání Reflexu ve vážném stavu. Stalo se tak nedaleko bývalé redakce neurvale satirického časopisu Charlie Hebdo, kterou před pěti lety vystříleli bratři Kouachiové jako pomstu za zveřejnění karikatur proroka Mohameda.
Páteční útok samozřejmě nemusí mít souvislost s tímto někdejším masakrem, přestože k vraždám, pomstě a agresi vůči Charlie Hebdo stále vyzývá Islámský stát. Znáte to, u těchto typů útoků většinou nic nesouvisí s ničím. Pachatelé bývají zhusta osamělí, spořádaní sousedé, kteří začali vraždit až poté, co uslyšeli hlasy v hlavě a náhle upadli do stavu duševně nemocných.
Ale stejně tak mít souvislost může.
Proto taky můžeme páteční útok klidně spojit i s obnovenou snahou vedení Evropské unie přinutit k povinné solidaritě s přijímáním uprchlíků země střední Evropy, které až dosud kvóty na přerozdělování nelegálních běženců odmítaly. Český premiér Andrej Babiš byl po čtvrtečním jednání s šéfkou Evropské komise Ursulou von der Leyenovou opatrně optimistický (už po nás kvóty nechtějí!), ale věřte mu nos mezi očima. Maďarský prezident Orbán byl tradičně neústupný a slovenský premiér Matovič zase trošku blátivý. Ale možná byl jen trošku zmaten, jeho prezidentka Čaputová totiž mezitím v OSN mluvila o globalizaci soucitu – ale neměla při tom na mysli soucit s uprchlíky, ale oběťmi globálního oteplování, jichž podle ní bude pětkrát více než obětí současné epidemie koronaviru. Má to zkrátka spočítané. Já mám tendenci propadnout spíše lokálnímu soucitu se Slováky, jakou že to mají chytrou prezidentku. Jenže když se podívám na našeho… raději pryč od toho.
Jasně že Evropa má problém s uprchlíky. Jenže přerozdělení průšvihu není řešením průšvihu, ale jenom jeho drobným rozředěním.
Co to v důsledku znamená? Že – obrazně řečeno – s nožem po ulicích budou za pár let pobíhat útočníci nejen v Paříži, Berlíně, Madridu, ale také v Praze, Budapešti, ve Varšavě a v Bratislavě. Ale v ní vlastně možná ne; uprchlíci, kteří budou přerozděleni na Slovensko, vyslyší apel paní Čaputové a ve své nové zemi nikoho bodat ze solidarity nebudou. Vždyť vlastně vyznávají nejmírumilovnější náboženství na světě, že.
Bohužel se tedy zdá, že Brusel, jehož jsme součástí, se definitivně proměnil ve slonovou věž, do které ani ozvěnou nedoléhají skutečné problémy dneška. Svědčí o tom nejen absurdní sociálněinženýrský plán na přerozdělování nelegálních uprchlíků, ale i další plány: Například umanuté lpění na prosazení dalších drastických norem na snižování koncentrace tzv. skleníkových plynů ve jménu Green Dealu, což jsou v době ekonomické krize pro velkou část tradičního evropského průmyslu (třeba automobilového) zcela likvidační plány.
No nic, aspoň se můžeme těšit na pěkně procítěný globální soucit. S Evropou.
