Humanitární pracovníci v Řecku aneb Když se pomoc uprchlíkům změní v byznys
Řecká policie zatkla na ostrově Lesbos víc než tři desítky humanitárních pracovníků. Podezírá je ze spolupráce s pašeráky. Údajně měli pomoct víc než třem tisícovkám migrantů dostat se do Evropy. Je to na první pohled odsouzeníhodné, kupčit s neštěstím jiných, a navíc ještě pod hlavičkou humanitárního dobra. Ale pojďme si to říct na rovinu: mnozí z těch, kteří se běžencům snaží dlouhodobě pomáhat, o tom, že někteří z nich uklouzli a využívají služeb kriminálních živlů, minimálně cosi tušili. A někteří pro to mají i pochopení. Argumentují bezmocí změnit situaci legální cestou.
Já sama jsem se s pašeráky migrantů setkala již před pěti lety v pevninském Řecku u hranic Severní Makedonie. Tehdy se dělili na dvě skupiny. První se nijak před policií, celníky a armádou neskrývala, často používala dokonce taxíky. Holt nějak se ti uprchlíci dál dostat musí, jednou už tady jsou, tak co s nimi. Navíc za to zaplatí, jde tedy vlastně o jednoduchý byznys. Druhá skupina operovala o pár kilometrů dál v horách a také za nemalou úplatu pomáhala dostat se nejprve z a následně do schengenského prostoru, jim se platilo víc, protože často pomáhali lidem, kteří neměli šanci se do EU dostat legálně a riziko zadržení na hranicích bylo velké.
S tím, jak se postupně zpomalila vlna migrantů mířících do EU přes Řecko, snížil se počet pašeráků. O to ostřejší boj mezi nimi vypukl, alespoň o tom Řekové z okolí hranic mluvívali. V posledních letech se pak problém s běženci přesunul hlavně na pár řeckých ostrovů v blízkosti Turecka. Symbolem se stal právě Lesbos, na kterém se nacházel ještě do nedávna největší uprchlický tábor, v němž živořily v naprosto příšerných a nelidských podmínkách desítky tisíc uprchlíků.
Právě na Lesbu jsem zažila také největší míru frustrace ze stran dobrovolníků a humanitárních pracovníků. Měli pocit, že už na uprchlíky všichni zapomněli a že bojují s větrnými mlýny. Přesto všichni z těch, co jsem osobně poznala, důrazně dodržovali zákony a učili to i uprchlíky. Nicméně o aktivitách na hraně legálnosti se vědělo. I zde vznikl symbol – staly se jím záchranářské lodi, které vytahují z moře migranty ohrožené na životě, což je nejen zcela humánní, ale také legální. Otázka je, co dál? Kam s těmi zachráněnými, které pobřežní hlídky odmítly vzít na palubu a tím jim dát status legálních uprchlíků?
A tady se hranice mezi správným a špatným dostává pro mnohé dlouhodobě frustrované humanitární pracovníky do mlhy, v níž zjevně zabloudili a své bloudění ospravedlňují snahou pomoct lidem v nouzi. Když selhaly vlády a EU, zbyli převaděči a pašeráci – tak mi to před chvílí do telefonu řekl Stamo z Mytilény, hlavního města Lesbu. Dodal, že je u nich z toho všeho zatýkání haló. Už dřív byla znát tenze mezi některými místními a dobrovolníky a humanitárními pracovníky. Není vzácné slyšet názor, že kdyby nebylo tolik humanitárních pracovníků, nebylo by ani tolik uprchlíků… Teď dostali odpůrci dobrovolníků ostré náboje – pašeráci lidí jsou jednoznačné zlo, mimo zákon, mimo morálku a každý, kdo jim dává vydělat, je stejně špatný. Nebo?
