Marek Stoniš: 30 let Reflexu aneb Absurdity let minulých i současných
Náš Váš Reflex zase slaví třicetiny. Nejprve jsme si je chtěli připomenout v dubnu, tedy 30 let po vydání jeho prvního čísla. Ale nakonec jsme oslavy odložili. Prostě jsme si řekli, že se pokusíme ve zdraví přežít nejhorší období koronavirové epidemie a na podzim se připomeneme ve vší parádě. Nesmějte se.
Když přemýšlím o třiceti letech, po která vychází Reflex, přepadá mě několik emocí. Z nich asi ta prvotní – zdá se to být oka mžik, ale tři dekády od dubna 1990 jsou přibližně totéž co období od vzniku Československa v říjnu 1918 do komunistického puče v únoru 1948. Zkuste si představit, co všechno se tehdy u nás událo ve vědě, technologickém pokroku, kultuře, ekonomice a samozřejmě politice. Masarykova republika, Mnichov, německá okupace, protektorát, válka, omezená demokracie po roce 1945 a nástup diktatury proletariátu v únoru 1948.
Připomínat si milníky naší polistopadové éry je nošením dříví do lesa. Ale přesto. Třeba „rudolfinský“ projev Václava Havla, kterým definitivně podrazil nohy vládě Václava Klause a umetl cestu k moci „vládě sebevrahů“ Miloše Zemana, je od dnešních dnů vzdálen přibližně jako vítězství komunistů v poválečných volbách 1946 od smrti geniálního československého ministra financí Aloise Rašína v roce 1923. A přitom se zdá, jako by to bylo včera. Podobně by se s daty a čísly, abychom si uvědomili propastnost těch třiceti let, dalo hrát donekonečna.
Mnozí považují za největší zlom v novodobé české historii vítězství slovenského estébáka a nomenklaturního kádru ve svobodných českých volbách a vláda Andreje Babiše s komunisty v zádech je pro ně jakýmsi symbolickým zabouchnutím dveří za listopadem 1989. Ne že by to byl bohulibý pohled, ale výše zmíněný pocit nesdílím. Stále se mu totiž nepodařilo (ne že by se nesnažil) do základu vyvrátit základní ústavní instituce a demokratické pilíře státu. Ale když přemýšlím o tom, co bych si v roce 1990, tedy v době, kdy parta kolem Petra Hájka vydala první Reflex, nedovedl představit ani v nejdivočejším snu, tak je to premiér Babiš, kterak 17. listopadu pod rouškou tmy pokládá kytky k památníku listopadového masakru na Národní třídě. To je asi na prvním místě žebříčku. Co na dalších? Těžko říci. Že z rukou prezidenta dostávají státní vyznamenání předlistopadové bolševické kreatury. Že něco jako piráti je druhou nejsilnější stranou a že vládnou v Praze. Že se zcela vážně vedou na akademické půdě debaty o nepodmíněném (tedy bezpracném) měsíčním příjmu pro všechny. Že se bude bojovat proti změnám klimatu pěstováním řepky a jejím přimícháváním do pohonných hmot. Že můžeme svobodně volit nejen politické strany, ale i pohlaví. Že čínští komunisté budou vlastnit české fotbalové kluby. Že v Německu chtějí zakázat slovo cizinec a vztyčují v něm sochy Marxe i Lenina… Že desáté, dvacáté i třicáté narozeniny bude Reflex slavit v jiném státě, než ve kterém vznikl.
Že…
Ale doplňte si už sami.
Já si zkusím představit, co může být za dalších třicet let. Nebo raději ne.
