Komunisté míří do propadliště dějin. Je však ostudou, že se tak nestalo mnohem dřív
Volby do krajských zastupitelstev a první kolo voleb do Senátu skončily totálním fiaskem pro Komunistickou stranu Čech a Moravy (KSČM). Rudí soudruzi zcela vyklidili pozice v devíti krajích, ve zbylých jen paběrkovali a do druhého kola voleb do Senátu nevyšlou ani jednoho svého zástupce. Uvnitř strany se brzy bude prát špinavé prádlo, budou se hledat příčiny a viníci volebního výbuchu, budou (nejspíš i) padat hlavy. Strana patrně neodvratně míří k nicotnosti. S hořkou nadsázkou lze říct, že se tak mělo stát už dávno.
Jaký je stav? Doby, kdy komunisté ve volbách sbírali dvouciferné výsledky, jsou pryč. Strana vyklízí pozice na všech úrovních. Volební debakl zažila i při posledních volbách do Poslanecké sněmovny na podzim 2017. Přesto se po nich – paradoxně – nejvíc přiblížila vládní moci nad Českem v novodobé historii země. Tolerancí menšinové vlády ANO a ČSSD už se strana pořádně umazala. Za toleranci vlády si samozřejmě nechala zaplatit funkcemi, a aby to nebylo málo, začala vládě diktovat některé své zvrácené programové priority. Tou zásadní bylo zdanění náhrad za církevní restituce. Jidášská koalice vládních stran, komunistů a SPD však narazila u Ústavního soudu a z nenávistného programového hitu rudých se stal jen obláček nechutného smradu. Důvod držet vládu u koryt tím tedy pominul, komunisté však kabinet podporují dál. Většina lidí je považuje za vládní stranu.
Babišovi se komunisté hodí. Jsou společně s ČSSD de facto jediní, kdo jsou ochotni ho držet u moci. Nic z toho však nemají a jdou ke dnu. Naplňuje se tu tak jedna historická paralela. V roce 1981 přizval François Mitterand francouzské komunisty do vlády. Komunističtí ministři se v exekutivních funkcích natolik znemožnili, že v následujících volbách strana zcela propadla. Ve Francii tehdy jezdili komunisté ve vládních limuzínách, českým soudruhům jako žold postačí křeslo 1. místopředsedy sněmovny, vedení rozpočtového výboru a dveře dokořán na Pražský hrad.
Za komunistickým pádem však lze vidět více příčin. Kromě zcela ahistorické a přežité ideologie to je totální zapouzdřenost a ustrnulost. Komunisté jako by žili někde v roce 1985, nechápou problémy dnešní doby a lidem cpou hesla a názory, které je nezajímají. Tedy některé lidi možná zajímají, ale to je pro ně málo. Oni k tomu ještě něco chtějí – výhody, úlevy či peníze. Poslouchat bojovné levicové řečičky je nuda. Tihle lidé chtějí levné jídlo, dopravu skoro zadarmo, pravidelný růst penzí a stále častěji volební dáreček v podobě nějakého finančního přilepšení. A ten komunisté prostě nemají nebo nezařídí. Oni ho sice pomohou prosadit vládě, ale smetanu za to slízne ANO a Andrej Babiš. Značná část voličstva komunistů se už stala pragmatiky. V mnoha ohledech mu sice zůstalo uvažování komunistické, ale s volbou ANO má více nadějí na úspěch. A konečně také veřejné přiznání, že někdo volí ANO, už na veřejnosti není taková ostuda, jako když někdo koktá, že „to dal komančům“.
Dalším důvodem pro pokles volebního zisku KSČM je přirozená úmrtnost jejího voličstva, za které už nedorůstá adekvátně početný rudý dorost. Většina mladých uvažuje jinak a KSČM ani náhodou není moderní levicovou stranou, ale tradicionalistickou a konzervativní stranou zahleděnou do minulosti. V očích většinové veřejnosti jí také nepomáhá okaté nadbíhání Číně, Rusku, Bělorusku a dalším zemím, s nimiž má většina zemí západního demokratického světa stále větší problémy.
Komunisté nyní mají zhruba rok na to, aby se před volbami do sněmovny dali do kupy. Soudě z jejich prvních povolebních reakcí se domnívám, že přílišnou sebereflexi čekat nemůžeme. Nemají ji ve své DNA. Vedle výzev k rezignacím a odpovědnosti tu spíš zaznívá snaha držet se pozic zuby nehty a změny neuspěchat. Logicky tedy bude vliv komunistů slábnout a oni se budou stávat menšími a menšími, až zcela zmizí v obskurních pořadech typu Politické spektrum. Je však naší ostudou, že k tomuto komunistickému odcházení nedošlo už dávno.
