Miloš Zeman přináší do politického systému klid. Dokazuje, že prezident může být jen remcající hlavou státu
Při první koronavirové vlně se na nějaké veřejné vystoupení Miloše Zemana čekalo dlouho a lačně. Tentokrát to šlo rychleji. Například během uplynulého víkendu se v mediálním prostoru objevily hned dva vydatné rozhovory s prezidentem. Takže víme, co si hlava státu myslí například o lockdownu, pražské smetánce, zaslouženě krachujících podnicích, chození či nechození k volbám a profesoru Prymulovi.
Ne, že by to bylo nezajímavé. Stále zřetelněji se ale příjemci prezidentských prohlášení vnucuje pocit, že je to vlastně jedno. A nejde přitom o ústavně omezené funkce hlavy státu. Miloš Zeman býval bystrý politický pozorovatel. Například jeho kniha „Jak jsem se mýlil v politice“ se dala přečíst na jeden zátah, a to bez ohledu na názor.
Jeho vyjádření ve zmíněných dvou rozhovorech – i s patřičnou úctou k jeho funkci, věku a zdravotnímu stavu – působí poněkud nekonzistentně. Trochu zapškle i čím dál víc zoufale. A mnohé jeho postoje by nezněly tak špatně, kdyby byly jinak formulované. Jenže to by pak nebyl Miloš Zeman.
I prezidentova slova se skrývají v detailech, takže pár příkladů. „Nechci být cynik, ale někdy natahují ruku i podniky, které by za normálních okolností zkrachovaly, i kdyby tady žádný koronavirus nebyl,“ řekl například v rozhovoru pro MF Dnes. Třeba by stačilo říct, že pomoc firmám má být selektivní i s ohledem na jejich předchozí výkony.
A pak další štěpný výrok, který z pochopitelných důvodů rozvířil sociální sítě: „Někde jsem říkal – a říkal jsem to i profesoru Prymulovi –, že když zavřete noční kluby á la Techtle Mechtle, do kterých chodí pražská smetánka, tak bude sedět, číst knihy, jak doporučuje Prymula, a zvyšovat tím svou beztak nízkou vzdělanostní úroveň.“
Nechme stranou, že mezi nakaženými ze zmíněného klubu z pražských Vinohrad nebyla žádná „smetánka“, ale fotbalisté. Ale holt bylo asi potřeba se posunout z „pražské kavárny“ někam jinam. Přitom se dalo jen odkázat na neodpovědné chování lidí v hospodách, restauracích a barech. Jenže opět, to by nebyl Miloš Zeman.
Podobně to bylo v rozhovoru pro Blesk.cz. Prezident působil unaveně a dýchavičně, mluvil trochu těžkopádně. Přesto se snažil být rezolutní. „Jsem proti lockdownu, který by ohrozil českou ekonomiku,“ prohlašoval s tím, že by zavedl po vzoru Bavorska pokuty proti nenošení roušek.
A neopomněl dodat, že „plně podporuje opatření pana ministra Prymuly“. Ještě košatěji se v tomto ohledu ale rozmluvil ve výše zmíněném rozhovoru pro MF Dnes. „Zatímco my – a proto jsem jmenoval profesora Prymulu – potřebujeme drakonická, chcete-li vojenská opatření. Jsme ve válce a ve válce se jemná opatření příliš neaplikují.“
Neboli měl kromě silných vojenských slov potřebu zdůraznit mediální spekulaci, že nový ministr zdravotnictví je vlastně jeho volba. I kdyby to tak čistě náhodou bylo, zdůrazňovat tuto ústavní anomálii je buď výrazem neústavní převahy nad premiérem (článek Ústavy č. 68, odstavec 2: Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů), či pocitu smutnosti.
Vše se dá vidět i jako debata takříkajíc na druhou. Výhrady vůči přímé volbě prezidenta či odpor vůči současné hlavě státu – Miloši Zemanovi – se dají pochopit. S rezervou a přefiltrovaně. A proč ne, i s pochopením.
Důležitější jsou ovšem jako cesta, jak se při příští prezidentské volbě chovat jinak. Tedy pokud nikdo nenajde odvahu, aby ji zrušil.
