Erdoğan je stejný agresor jako Hitler. Evropa se nepoučila ze svých dějin a ustupuje diktatuře
Českými médii před několika dny proběhla zpráva o tom, že turecký prezident Erdoğan při projevu v tureckém parlamentu vztáhl nárok na Jeruzalém a opět odsoudil Stát Izrael za jeho postoj k Palestincům. Kdo aspoň trochu sleduje vývoj politiky současné islamistické vlády v Turecku, nemůže se neubránit pocitu paralely mezi tímto vývojem a situací kolem nacistického Německa ve 30. letech 20. století. Ovšem tato paralela není ani tak ve fundamentu obou režimů, ale je v přístupu, jenž volí současná Evropská unie a který je mnohem horší, než byla západní politika appeasementu vůči Hitlerovi.
„Další krize, kterou naše země a náš národ bedlivě sledují, je krutost, s jakou Izrael zacházel s Palestinci, a lhostejné praktiky, které vůbec neberou ohled na svátost Jeruzaléma. Vidím přínos zejména ve zdůraznění tohoto bodu. Pro nás není jeruzalémský problém jen běžným geopolitickým problémem. Na prvním místě je to, že současný fyzický vzhled Starého města, jež je srdcem Jeruzaléma, se svou vodou, tržištěm a mnoha budovami byl vybudován (osmanským) sultánem Sulejmanem Velkolepým. Naši předkové po staletí projevovali svou úctu tím, že si města velmi vážili a nechali ho vzkvétat. V tomto městě je možné se setkat se stopami osmanského odporu a během první světové války jsme ho v slzách museli opustit,“ prohlásil před poslanci turecký prezident Erdoğan. Projev Erdoğana zaznamenala, přeložila a zveřejnila izraelská nevládní organizace The Middle East Media Research Institute (MEMRI).
Tato Erdoğanova slova nastiňují základní dogma jeho politiky v posledních letech, která je mnohými analytiky nazývána panosmanskou. Jde o spojení oslavování mytické osmanské minulosti, která je silně přikrášlována a jsou o ní vymýšleny až lživé pověsti, které mají zdůraznit její dokonalost a výjimečnost. A zároveň se tak ospravedlňuje i současná mocenská expanze tureckých islamistů do regionů, jako je Libye, Sýrie, Ázerbájdžán či Státu Izrael, kde se turecká islamistická vláda prezentuje jako jediný skutečný ochránce Palestinců – a primárně islamistického hnutí HAMAS.
„Jeruzalém je naše město; je to město, které jsme vytvořili. Mešita Al-Aksá a Skalní dóm v Jeruzalémě, který byl naší první kiblou (směr modlitby), jsou symbolickými mešitami naší víry. Toto město také hostí posvátná místa křesťanství a judaismu. Ačkoli země palestinského lidu, který žije v Jeruzalémě a v této oblasti již tisíce let, byla obsazena a došlo k porušování práva a zákonů, musíme v této otázce postupovat velmi opatrně. Je nám ctí, že jménem naší země a našeho národa přijímáme (úkol) dát hlas v jakémkoli programu utlačovaným palestinským lidem, se kterým jsme po staletí žili společně. S tímto porozuměním budeme až do konce sledovat jak palestinskou otázku, což je krvácející rána v globálním svědomí, tak i jeruzalémskou otázku,“ prohlásil dále v projevu turecký prezident Erdoğan. Tímto popisem ovšem vyjádřil nejen zásadní odklon od sekulární linie svých předchůdců, ale hlavně definitivně popírá jedno z nejdůležitějších dogmat turecké republiky ustanovené jejím zakladatelem Mustafou Kemalem zvaným Atatürk (otec Turek).
Dogmatem Atatürka totiž byla filozofie mírového nacionalismu, kdy samotný Atatürk razil heslo „mír doma, mír ve světě“. Podstatou kemalismu na počátku bylo odmítnutí imperialismu a mocenského dobývání jiných území. V roce 1974 sice sekulární režim v Turecku tuto zásadu porušil invazí na Kypr, ale pořád se jednalo o akci v rámci tureckého nacionalismu, kdy turecký režim ospravedlnil porušení Atatürkova dogmatu nutností chránit kyperské Turky po prořeckém státním převratu.
Jenže dnešní islamistický režim v Turecku má jinou politiku. Jeho vizí je jednotný muslimský svět pod vedením Turecka jako jediného skutečného reprezentanta islámu a jediného obhájce práv muslimů. Je třeba si připomenout, že Osmanská říše byla posledním legitimním vůdcem všech muslimů – chalífátem, byť jen teoreticky v rámci islámské teologie.
Když Adolf Hitler hovořil o nutnosti ve jménu míru zničit Československo, Židy, nutnosti expanze moci Německa apod., na Západě tomu málokdo věnoval pozornost a málokdo to bral vážně. Nakonec to vedlo k tomu, že Hitler postupně využil slabosti demokratického Západu nejen k znovuvyzbrojení Německa, ale i k jeho mocenské expanzi, kdy Západ naivně věřil, že ústupky Hitlerovi si zajistí mír. Vždyť Západ zpočátku Hitlerovi přenechával území cizích států a nic ho to nestálo, tak jako dnes Evropská unie (pod vedením Německa) volí stejnou politiku vůči islamistům v Turecku.
Evropská unie nejen prakticky nic nečiní na obranu zákonných práv svých členů, jako je Řecko či Kypr, jejichž práva islamistické Turecko dlouhodobě porušuje, ale zároveň poskytuje tureckým islamistům miliardy eur ve jménu zmírnění uprchlické krize. A například Německo patří mezi největší dodavatele zbraní Turkům, kteří pak tyto zbraně využívají ve svých bojích, jež vedou za nastolení své vlády od Afriky přes Kavkaz až k řeckému pobřeží.
Jsem přesvědčen, že obdobné Erdoğanovy projevy, jako je výše zmíněný o Jeruzalému, mají ještě jeden důležitý taktický prvek. Mají odvádět pozornost od aktivit tureckých islamistů v Evropě, kde se jejich agenti snaží postupně ovládnout nejen komunity tureckých přistěhovalců, ale muslimské komunity jako celek a připravit je do podoby, kterou by mohl jednou turecký islamistický režim využít k nátlaku proti Evropě, tak jako využil Hitler sudetské Němce proti Československu. Případně třeba může islamistický režim v Turecku použít obranu zájmů muslimských menšin v okolních evropských zemích (například Bulharsko či Řecko) k přímé vojenské akci. To, že Turecko je členem paktu NATO, je pro něj výhoda, protože těžko by pak další země NATO chtěly do takovéhoto konfliktu zasáhnout, hlavně pokud by islamisté zvolili taktiku nepřímé invaze dle vzoru strategie Ruska na Krymu a východní Ukrajině.
Erdoğanův projev o Jeruzalému je třeba vnímat v širších souvislostech a začít tlačit na naše politiky, aby konečně něco začali s Erdoğanem a jeho islamisty dělat. Jinak nám hrozí, že za pár let můžeme být ve velmi těžké situaci, ne-li ve válce. Měli bychom si vzít příklad z následků politiky appeasementu vůči Hitlerovi, který mu vlastně otevřel cestu k možnosti rozpoutání 2. světové války, holocaustu apod. Kdyby demokratické vlády reagovaly hned na počátku a neustupovaly by Hitlerovi, pak by s největší pravděpodobností k ničemu takovému nedošlo a dříve či později by se jeho režim zhroutil. Bohužel, zatím mám dojem, že se demokratický svět nepoučil, a proto Evropská unie volí cestu appeasementu k islamismu a diktatuře v Turecku.
