Na pivo s kamarády přes internet? To radši nic! Hospodu nejde převést do nul a jedniček
Nezávisle na nynější epidemii koronaviru mám dlouhodobě hodně odtažitý vztah k přesunu svého života do on-line prostředí. Přesto do něj bohužel kvůli nepříjemné realitě poslední dnů a týdnů zabředávám stále hlouběji. Mám ale svou hranici, a tu si chci za každou cenu udržet!
Ještě loni jsem si pravidelně chodil vybrat výplatu v hotovosti k přepážce do spořitelny, pak jsem ji rozdělil na jednotlivé „rozpočtové kapitoly“, příslušné obnosy označil nadepsanými papírky, sepnul kancelářskými svorkami, uložil do obálky a do zásuvky a celý měsíc pak odebíral bankovky dle potřeby. Bylo to přehledné, nemusel jsem mít strach, že přetáhnu účet, fungovalo to. Případné excesy, třeba když jsem položil peněženku s právě vybranou výplatou na střechu auta, zapomněl na ni, rozjel se a celý měsíc pak musel opravdu hodně šetřit, se daly přežít. Pak mi do toho letos na jaře hodila vidle první vlna epidemie a dohnala mne k tomu, že jsem začal využívat elektronické bankovnictví. Nerad, ale zvykl jsem si.
Podobně nakupování přes všechny ty Rohlíky, Košíky a další „cz“. Ve snu by mne donedávna nenapadlo, abych si objednával běžný nákup potravin přes internet, nechal si ho vozit domů a platil za to, když můžu sám zajít do obchodu, vybrat si, co potřebuju, naskládat to do košíku, u pokladny (v hotovosti) zaplatit a odnést si vše domů v tašce. Člověk míní, karanténa mění. Takže už i mně dvakrát v posledních dnech zastavil u domu jídlonoš s objednávkou. Jestli i potřetí přiveze čokoládové donuty úplně placaté, protože na ně hodil chleba, budu si stěžovat!
V pracovních poradách vedených formou on-line videokonference bych naopak asi dokázal časem najít zalíbení. Výhody: Pokud si člověk vhodně nasměruje kameru a vypne mikrofon, může klidně sledovat třeba Ordinaci v růžové zahradě (momentálně plnou nových zápletek), aniž by si ostatní všimli, že je přítomen pouze fyzicky a nikoliv duchem. Je třeba jen vybalancovat hlasitost televize a hlasitost porady, aby ta druhá příliš nerušila, ale zároveň bylo slyšet, když vás z porady někdo osloví. (V nejhorším je ale vždy v záloze možnost se z porady v potřebný čas odpojit a svést to na signál.)
V běžné komunikaci s rodinou a známými může být nucený přechod do on-line režimu někdy nepříjemný, jindy naopak vítaný – s někým by se člověk viděl mnohem raději osobně, u jiného je rád, že se tomu může vyhnout se společensky přijatelným zdůvodněním.
A u sociálních kontaktů se také dostávám ke své osobní hranici, kterou jsem rozhodnut nikdy nepřekročit.
Naprosto zásadně a principiálně se odmítám účastnit on-line mejdanů. Sedět sám doma u počítače, byť přes obrazovku propojený s partou kamarádů, pít pivo a předstírat, že jsme vlastně „skoro v hospodě“? Ani za nic! To bych bral jako znesvěcení. „Jít na pivo“ prostě znamená být pohromadě s lidmi, které mám rád, se kterými si mám co říct, sedět vedle sebe, moct se poplácat po ramenou, ťuknout si půllitry… Zpověď taky nejde provádět on-line, je při ní nutný osobní kontakt. Hospodu a Boha nejde rozložit na nuly a jedničky.
Než takovou náhražku, to raději nic. Jsem pevně rozhodnutý vydržet. Jen… Doufám, že to nebude trvat moc dlouho, a že třeba za rok nedopadne tohle mé neotřesitelné předsevzetí stejně, jako vybírání výplaty v hotovosti nebo objednávání nákupů.
