Odešel rozený vypravěč Václav Tikovský
V sobotu nad ránem zemřel v pražské motolské nemocnici Václav Tikovský. Jeho jméno nestálo sice v tiráži Reflexu, přesto celých třicet let od založení časopisu do této redakce fakticky patřil, pravidelně do ní přicházel a v Reflexu vyšel také bezpočet jeho článků.
Jeho láskou i oborem byla historie, zejména dějiny dvacátého století, které koneckonců tak bezprostředně ovlivnily jeho život (Václav Tikovský se narodil v září 1937). A právě tato osobní zkušenost – s atmosférou doby, chováním lidí, mimikou gest, jež se ukrývají za velkými slovy politiků – povyšovala jeho články nad rámec sebeodborněji zasvěcených textů, u jejichž vzniku stojí však jen akademický odstup a chlad.
Způsobem jeho přemýšlení i psaní bylo kladení otazníků. Se znalostí faktů i empatií, které mu právě historická paměť a zkušenost dala, se snažil poodhalovat zákulisí dějinných událostí, kladl si otázky (vyřčené třeba jen implicitně), hledal a nabízel možné odpovědi. Snad právě proto měli čtenáři jeho texty tak rádi.
Středobodem uvažování Václava Tikovského byla historická postava druhého demokraticky zvoleného prezidenta Edvarda Beneše. Jeho osud a dilemata, před která byl postaven v roce 1938 a pak znovu v roce 1948. Ano, není třeba zakrývat, že Beneš měl jeho sympatie. Nebo lépe – měl jeho empatii a snahu o pochopení, které plynuly právě z osobního dotyku s dobou, v níž se rozhodoval.
Už o tom byla řeč. Václav Tikovský nesoudil postavy českých dějin jen na základě holých fakt a archivních dokumentů - s nesmlouvavostí, jakou tento přístup obvykle s odstupem let přináší.
Václav Tikovský se narodil v rodině pilota, leteckého instruktora Československé armády krátce před druhou světovou válkou. Od mala trpěl vážnou srdeční vadou. A snad nesl jako pocit vlastní viny, že právě kvůli vážnému onemocnění svého dítěte, otec po československé kapitulaci v březnu 1939 neodešel jako mnozí jeho kamarádi do Francie a pak dál do Velké Británie, aby vstoupil do řad pilotů RAF.
Jakmile to bylo možné, věnoval se své lásce - letectví. Na stránkách časopisu Letectví a kosmonautika publikoval seriál Pilot jménem František. Vypravoval o osudech jednoho z nejvýznamnějších československých stíhačů druhé světové války Františka Fajtla a stal se jedním z formativních publicistických počinů druhé poloviny šedesátých let (alespoň v oblasti pohledu na československou účast ve druhé světové válce), jenž zásadním způsobem přispěl k rehabilitaci letců ve společnosti. Ano, byť jen dočasné…
Životem Václava Tikovského prošla řada letců, účastníků druhé světové války i dalších osobností (často vzpomínal na příslušníka 311. bombardovací perutě RAF a autora slavných Nebeských jezdců Filipa Jánského, vlastním jménem Richarda Husmanna, i poněkud bizarní postavu spisovatele Ladislava Fukse). Rád a dlouze o nich vypravoval. Tuto dovednost ovládal mistrně nejen na papíře, v psaném textu, ale také u kavárenského stolu, v redakci a třeba jen tak při jízdě tramvají nebo autem.
Václav Tikovský patřil mezi rozené vypravěče. Rád kolem sebe shromažďoval posluchače, aby si společně „zaválčili“, sdělovali jeden druhému neznámé detaily a poznatky z průběhu bitev i dalších zlomových událostí historie. Kdo ví, snad mu právě tato vášeň zabránila v dokončení ucelenějšího knižního díla, jak na něj často pomýšlel.
Václav Tikovský byl po většinu života tím, čemu říkáme starý mládenec. Obklopen stovkami knih, výpisků a výstřižků připomínal jeho byt archívní místnost. Ale nebyl samotář. Naopak. Pravidelně ze svého hájemství telefonoval přátelům a probíral s nimi nejen „novinky v redakci“, o něž se do poslední chvíle zajímal, ale znovu zejména historické události, pro jejichž poznání a pochopení žil.
Dokázal povzbuzovat. Celý život se potýkal se svým zdravotním stavem a jen nedávno se svěřil, že kdyby mu někdo – řekněme před čtyřiceti lety – řekl, že se dožije osmdesátky, nevěřil by mu. Osmdesáté narozeniny oslavil s redakcí Reflexu v roce 2017. Nakonec se dožil třiaosmdesáti let.
Zůstaly po něm stovky článků. V Reflexu, ale také Mladém světě, nebo revue Přísně tajné, když jmenujeme pouze práci z posledních tří dekád. Činný byl v Klubu autorů literatury faktu, který uděluje Cenu E. E. Kische. Už nezavolá, aby se zeptal: „Na čem pracujete…?“
