Místo činu: děloha. Vězení pro ženskou duši a společenské ego
Masivní demonstrace proti zákazu potratů spojily ženy po celém světě. Revolta mladé polské generace vymezující se proti vládnoucí konzervativní straně a dogmaticky smýšlející katolické církvi je paralelou k touze po svobodě, které se ženám fakticky nedostává ani v těch nejliberálnějších místech světa.
Odpověď na otázku, jestli je život v domnělé svobodě, kdy má žena právo rozhodovat o své dvojjedinosti sama, správný, je jednoznačné ano. Jestli je jednodušší, už ale tak jisté není.
Mít možnost vymezit se proti systému, spojit se s podobně smýšlejícími a hlasitě do světa vykřičet svůj názor má předpoklady nejen zahýbat politikou, rozbít staré systémy, ale hlavně terapeuticky opečovat své zraněné já.
O tom, že by ženy měly mít možnost rozhodovat o svém těle samy, by z hlediska svobody a rovnosti nemělo být pochyb. Jenže ani svoboda ústavy nezaručí svobodu skutečnou.
Zaprášená váza
Tak jako některá věc slouží naplno svému účelu, jiná může „prožít“ roky v rohu na skříni a o svou existenci se přihlásí teprve v momentě, kdy ji někdo shodí a rozbije. Tak také ženská děloha může být místem, kde vznikne nový život. Ale také nemusí. Může zkrátka jen tak být. Kéž by mohla!
Jenže zaprášená děloha pobuřuje společnost často víc než děloha nenasytná. Ženy, které nemají děti, nemohou mít děti nebo děti nechtějí, jsou podobně nesvobodné jako ty, které děti mít „musí“.
Ačkoliv se tyto ženy mohou svobodně rozhodnout, zda svou dělohu nakonec plnohodnotně využijí nebo ne, důsledky svých rozhodnutí si stejně ponesou samy. Samy s nutností obhájit je před zbytkem světa.
Moc svobody je totiž opojná jen do chvíle, kdy jsme schopni ji využít ve svůj prospěch.
V momentě, kdy se svým tělem můžeme nakládat jako s věcí na vícero použití, ztrácíme pojem o jeho reálných možnostech i skutečné hodnotě. A ta je často nevyčíslitelná i pro jeho zákonné majitele.
