Petr Havlík: Agresivní uchvatitele moci spojuje neustálý pocit strachu
Dominantní populisté, dočasně úspěšní technologové moci a agresivní uchvatitelé svých zemí mají všude po světě něco společného. Tím společným jmenovatelem je jejich osobní permanentní pocit strachu. Veškeré svoje okolí vnímají jako svou možnou a posléze skutečnou kořist, přesto se stále obávají ohrožení či dokonce ztráty svých pozic, a zejména pak případných důsledků z toho plynoucích. Mají strach z odhalení vlastní minulosti a její aktuální projekce, a mají strach z budoucnosti, která by nebyla v jejich úplné režii.
To strach je žene do ještě větší agrese, bezohlednosti, využívání ostatních ve svůj prospěch, ignorování základních sociálních pravidel a k velehorám dalších a dalších lží. Drží se zásady, že nejlepší obranou je útok, a to i ten preventivní. Všichni ostatní podle nich kradou, podvádějí a lžou. Flexibilně se přizpůsobují hlasům ulice, které nejprve stvoří jejich marketingová mašinerie. Nabízejí iluzi vůdcovské jednoznačnosti a údajný profit všem, i těm prý dříve opomíjeným skupinám voličů. Jejich programem je opovrhování pravidly, destrukce systému, hodnotová prázdnota, a vlastně parodie na politiku.
Často zmiňovaný takzvaný americký trumpismus či náš babišismus nejsou žádnými ismy ve smyslu ucelené ideologie. Nemají žádný hodnotový fundament. Nabízejí jen bezbřehý populismus. Svým fandům se podbízejí líbivým nacionalismem či pragmatismem „selského rozumu“ a vyhledáváním různých nepřátel a radikálním rozdělováním společnosti. Prodávají se jako jakýkoliv jiný produkt za pomoci masivní reklamy a zejména mediální manipulace. Nezdržují se žádnými demokratickými postupy a zvyklostmi. Opovrhují jimi. Považují je za zbytečné. Svoji intelektuální nedostatečnost a nízkou úroveň vědomí vydávají za falešnou ctnost. Sami sebe dávají lidu za vzor úspěšného supermana. Tvrdí o sobě, že jsou big borci ze světa byznysu, a i stát berou jako svoji firmu. Řídí jej také naučenými egoistickými predátorskými způsoby všemocných oligarchů.
Urážejí a napadají své oponenty a kritiky, zástupce občanské společnosti a médií, která jim ještě nepatří. Libují si v atmosféře věčného boje. Maskují tím svůj strach o sebe samotné. Vyhrožují všem, které si nekoupili či nechytili do svých sítí. Svůj strach přenášejí do atmosféry v celé společnosti. Drží se zásady, že je všichni nemusí milovat, stačí, když se jich budou bát. Nikdy se neomluví za nic, nikdy si nepřiznají chybu. Omyly svedou na jiné, a jsou připraveni jejich (někdy i fatální) důsledky přenést doslova na všechny, a to zcela vědomě a bezohledně. Jejich antisociální (sociopatické) osobnosti to ani jinak neumí. Není jim nic svaté, nemají žádné zábrany, uznávají pouze svůj autoritativní způsob ovládání ostatních. Uchvácený stát je pro ně navíc beztrestnou samoobsluhou bez pokladny.
Našim problémem nejsou jen tito samolibí sebevědomí klauni, ale to, že se vydrápali až na vrchol a drze se nám léta smějí do očí. Kdo a proč je stvořil? Kdo a proč je podporoval a podporuje? Kdo a proč je volí? Jaká je alternativa po jejich pádu? Jak silné a odolné jsou instituce státu? Jakou váhu mají skutečně nezávislá média? Co všechno si lidé ještě nechají líbit?
Pokud opět převládne normalizační mentalita, opírající se o dva pilíře, tedy o strach a o lež, tak nám již nebude pomoci, a excesy se stanou trvalou normou.
