Marek Stoniš: Léčba Kahánkem aneb Jak potlačit covidovou chandru a splín
Český klavírní virtuos Ivo Kahánek je v této chvíli asi na vrcholu své pozoruhodné kariéry. A nepíšu to proto, že stejně jako já fandí Baníku. Za normálních okolností by vyprodával koncertní sály u nás i ve světě. Z pochopitelných důvodů však nemůže. Nicméně nežehrá, nespí na vavřínech, i když by asi mohl, nestojí ve frontě na státní podporu. Místo toho se svými kolegy a přáteli vymýšlí, jak živě dostat krásnou hudbu k doma zavřeným lidem.
Na jaře, v první vlně covidové karantény, jsme na sociálních sítích Reflexu a partnerské Mall.TV odvysílali tři jeho klavírní projekty, jejichž výtěžek šel na dobročinné účely. Přestože jsem nikdy moc nevěřil, že emoci, kterou přináší klasická hudba nebo divadlo, lze zprostředkovat televizní, nebo dokonce počítačovou obrazovkou, u jeho covidových dubnových představení mi chvílemi běhal mráz po zádech. A to píšu jako člověk odchovaný převážně na big beatu, rokenrolu nebo punku.
Proto jsem neváhal ani půl vteřiny, když mi Ivo Kahánek nabídl spolupráci na novém cyklu podobného typu. Jde o Klasiku o čtvrté, ve kterém během sedmi klavírních koncertů přednese spolu s dalšími mistry svého řemesla – mimo jiné houslistou Václavem Hudečkem – klasická díla Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka a mnoha dalších. První díl startuje na Mall.TV a Facebooku Reflexu už dnes, tedy ve čtvrtek 19. listopadu v 16.00, klavírním koncertem prvního ze jmenovaných českých velikánů.
Mám úplně obyčejnou radost a těším se. Pro někoho možná malichernost, pro mne ovšem výjimečný pocit. Naši společnost, i mě osobně, totiž obchází strašidlo havlovské „blbé nálady“.
Bez ohledu na to, jestli věříme, či nevěříme v drtivý dopad covidu na zdraví národa, přestáváme vidět světlo na konci tunelu. Podzim a zima jsou před námi, Vánoce v mlhavých obrysech, blízcí, zvláště rodiče nebo prarodiče, izolováni a vystrašeni smrští mediálních apokalyptických předpovědí věcí budoucích.
Bojíme se, že absurdity, které platí jako způsob boje proti koronaviru, budou sociálními inženýry kolem nás prodlouženy i po skončení válečného stavu. Protože jsme si prý už zvykli.
Bojíme se o peníze. Ministryně financí Schillerová sice nabízí recept na boj se státním zadlužením v podobě personálního posílení státní správy (budou utrácet peníze a roztočí tak kola ekonomiky), ale fungování takové zhovadilosti nemůže věřit ani šestileté dítě, které se právě naučí hrát Monopoly.
Bojíme se po deváté hodině večerní pozvat k posezení a poklábosení pár sousedů, protože novodobí udavači mají žně.
Štve nás, že činorodé a pracovité lidi kontrolují, buzerují a zakazují jim podnikat nebo pracovat byrokrati, kteří mají jistou stoprocentní mzdu – paradoxně z daní těch, jež likvidují.
Tak si pojďme spolu pustit Kahánka. Existuje jistě mnoho jiných způsobů, jak potlačit covidovou chandru a splín, ale tento zdá se mi být zvláště účinným.
