Jsme možná jedna z posledních generací, která zažila svobodu pohybu a slova. Važme si toho
Svoboda není samozřejmost. Ani bezpečný a pohodlný život, téměř bezplatná zdravotní péče, volnost cestovat, dostupnost jakéhokoliv zboží, plné ledničky a břicha… To, že žijeme v době, kdy pro nás výše uvedené představuje automatickou jistotu, nad níž většinou nepřemýšlíme, nás dovedlo do situace, kdy nám nevadí, že mnohé z toho nejcennějšího ztrácíme. Nevšímáme si toho.
Nejvíc je blahobyt společnosti vidět na tom, jak a kolik lidí svobodně a pohodlně cestuje. V tomto ukazateli dosáhla naše globalizovaná společnost v minulých desetiletích vrcholu, jaký zde ještě nebyl (alespoň pokud je nám známo).
Můžeme – oprava: až do nedávna jsme mohli – se vydat kdykoliv kamkoliv. A to většina z nás. Cestování dávno není výsadou mocných nebo bohatých. Dovolená v zahraničí je stejně běžná jako jahody v lednu.
Už nepotřebujeme kouzelné prsteny nebo dvanáct měsíčků. My nejen že pohádku o pečených holubech létajících do úst žijeme. Když náhodou nepřiletí žádané sousto k nám, zaletíme si – ve jménu autentičtějšího zážitku – my za ním. Nebo se ráno probudíme, skočíme do auta a večer se koupeme v Jadranu.
Ovšem doba nebývalé svobody pohybu umožněná blahobytným a bezstarostným životem, který bereme jako samozřejmost (protože pro drtivou většinu z nás přirozeně bezstarostný je), pomalu končí. Zhruba před šesti lety spolu s první větší vlnou uprchlíků se začaly obnovovat kontroly na hranicích. Od té doby se tu víc tu méně posilují v různých částech světa opatření omezující volný pohyb. Nyní nesmlouvavé uzamykání států do sebe pokračuje ve jménu boje s neviditelným virem.
Už dnes někteří vzpomínají na to, jak snadné bylo ještě loni jen tak si zajet na lyže do Itálie nebo si zaletět prohřát tělo do Thajska. A letos? Je možné cestovat, ale kdo se k tomu odváží? Komu se chce řešit podmínky, za jakých kam může, kdo chce vůbec cokoliv řešit (kromě nové výbavy na sjezdovku)? A hlavně: kdo chce čelit nepřátelským pohledům ostatních, kteří berou zavírání hranic jako správnou věc a cestovatele vidí jako nezodpovědné a rizikové persony? Čím dál častěji lze slyšet, že hranice jsou přece jen k něčemu dobré, naši předkové to věděli…
Že až pomine pandemie, zase se vše vrátí ke starým pořádkům? Tomu přece nevěří ani největší idealista. Tak volně jako před lety se už nejen skrz evropský kontinent s velkou pravděpodobností v dohledných letech cestovat nebude.
V zajetí autocenzury
Podobně ukrajováno je ze svobody slova. Jeden z nejsilnějších cenzorů je totiž vskutku nenápadný a přirozený: tlak a vliv našeho okolí, většinové společnosti, spíš pociťovaná než nahlas artikulovaná nálada a nastavení.
Každý z nás máme v sobě autocenzora a ani ho nevnímáme, naše vědomí se přizpůsobuje okolí, adaptuje se, socializuje. Ve společnosti, kde vyprázdněnost obsahů dosáhla vrcholu a zároveň jsme zahlceni tsunami zbytečných a neověřených (mnohdy neověřitelných) informací, je čím dál těžší nezačít také jen přejímat někým jiným vy/myšlené názory a považovat je za své. Je to pohodlnější a mnohdy vlastně i jediná možnost, jak se v záplavě všeho neutopit.
Opakovaná lež se stává pravdou, naše mysl si na ni zvykne, postupně ji už nedráždí, nevadí jí, ztrácí potřebu se vůči ní vymezovat. A pokud tomu věří tolik lidí, možná na tom něco bude?
Když k tomu připočteme řízené dezinformace, bylo by s podivem, kdyby se ze svobody slova postupně nestávalo vzácné zboží. Neohrožují ji ani tak lháři, ale společnost, které lži nevadí a adaptovala se na ně.
Svoboda slova je dnes mnohými považována za přeceňovanou komoditu. Protože: kdy v historii lidstva byla svoboda vyjadřování větší? Zdánlivě každý dnes přece může zveřejnit cokoliv. Sociální sítě se zdají být skvělým důkazem svobody vyjadřování pro každého. K čertu s faktem, že na nich algoritmy kontrolují obsahy a cenzurují je, vybírají každému z nás bez našeho vědomí to, co by nás mělo zajímat, a vytvářejí tak falešnou realitu, již bezmyšlenkovitě konzumujeme někdy dřív než snídani.
Jde o pocit, že zdánlivě můžu říct nahlas cokoliv. A ten pocit (byť čím dál víc falešný) máme. A máme ho většinově dál, i když mezi nás vpadl nový koronavirus a s ním přiznané omezování svobod ve jménu záchrany životů (tady odvádí naše autocenzura skutečně zásadní práci).
Navíc co je víc: svoboda nebo přežití? Až tak dramaticky mohou někteří z nás letošní situaci vnímat. Před takovou falešnou volbou přitom nestojíme a neměli bychom nikdy dopustit, aby nás k ní kdokoliv nutil.
Člověk jako kulisa světa
Mnozí z nás se narodili ještě za minulého režimu, jehož pád jsme si právě připomněli. Někteří jsme byli děti, jiní už vnímali změnu víc, byli i tací, jež se jí báli. Všichni jsme si ale rychle zvykli na nový život. Co bylo vzácné (včetně svobody slova a pohybu), je dnes pro mnohé nepodstatná samozřejmost.
Považujeme za důležité, normální a správné, že si můžeme koupit v podstatě vše, včetně toho, co mají na druhém konci světa. Naše kupní síla se zvyšuje každým rokem, v blahobytu a pohodlném životě patříme podle různých hodnocení do přední části světového pelotonu. Navíc si díky historickému vývoji a geografické poloze užíváme i nebývalou míru bezpečí – žádné hurikány či tornáda, zemětřesení, válečné konflikty, teroristické útoky.
Máme se dobře. Patříme do privilegované části světa se vším všudy. Tak si toho važme a chovejme se podle toho, přijměme zodpovědnost, jež k tomu patří, začněme rozlišovat podstatné a dávejme na to pozor.
Žijeme v nejblahobytnější době lidstva, jsme zvyklí na život bez komplikací, hladký, voňavý, nasycený, bezpečný, samozřejmý. Drobná potíž je v tom, že takový život není. A už nám to dává delší dobu znát.
Mění se světové společenské paradigma. Zatímco my stále ještě žijeme v přesvědčení, že to svět je zdroj a my ti, co jej využívají, dochází k obratu. Vymknuli jsme se sami sobě, zrelativizovali jsme nejen čas a prostor, ale vše. A nyní se my stáváme zdrojem, který je využíván. Mimo jiné i proto, že se vzdáváme svých svobod, a tím i části vlády nad svými životy.
Supermoderní blahobytný svět, jak jej známe, ve který chceme věřit a ve kterém jsme mohli jako svobodná individua téměř cokoliv, zdá se, pomalu končí. My ho končíme, vzdáváme se ho a je nám to jedno. Nevěnujeme tomu pozornost. Když ale nadále budeme brát život jako samozřejmou záležitost určenou k bezmyšlenkovitému konzumování, staneme se pouhou kulisou světa.
