Vládní restrikce jsou svévolné a žalovatelné. Mnoho z nich před soudem neobstojí
Nejvyšší správní soud před pár dny naznačil cestu, jak se mohou lidé bránit proti důsledkům mimořádných koronavirových opatření, i těch, která pozbydou platnost dříve, než je stihnou přezkoumat soudy. Žaloby mají směřovat proti konkrétním zásahům.
I když šlo v tomto případě o přerušení prezenčního vzdělávání v první jarní lockdownové vlně, nepochybně by šlo takovou žalobu uplatnit i v řadě jiných případů. Má to význam z toho důvodu, že poškozený se může domáhat náhrady způsobené vinou vládních restrikcí i v případě, že už byly mezitím zrušeny.
NSS v rozsudku konstatoval, že zákon sice neumožňuje správním soudům u zrušených opatření obecné povahy zpětně deklarovat, zda byla, anebo nebyla vydána v souladu se zákonem. Zároveň ale řekl, že se dotyčný může domáhat ochrany svých práv jiným způsobem, a to žalobou proti konkrétnímu zásahu, přičemž soudy mohou o podobných žalobách rozhodovat i po zrušení mimořádných opatření.
V úvahu je třeba brát i předchozí rozsudek Městského soudu v Praze, který zrušil opatření ze dne 19. října o nošení roušek na veřejnosti, podle něhož postrádá konkrétní, srozumitelné a podložené úvahy, na základě nichž by soud mohl účinně a odpovědně přezkoumat, zda je skutečně z pohledu dosažení deklarovaného cíle nezbytné trvat na povinném nošení ochranných prostředků dýchacích cest v aktuálně stanoveném rozsahu. Že rozhodování půjde tímto směrem, bylo zřejmé už z jarních verdiktů stejného soudu. Podstatné rovněž je i odůvodnění, že zatímco se jarní omezení, byť někdy ještě drastičtější dala odůvodnit neznalostí působení neznámého viru, dnes už by mělo být jasné, jak působí, jaká jsou skutečná ohniska nákazy, a opatření by měla reagovat pouze na ně.
To se nabízí především v případě těch mimořádných opatření, která s sebou nesou ekonomické důsledky pro postižené. Česká advokátní komora v této souvislosti upozorňuje, že přísnější krizová opatření platná od 22. 10. 2020 zcela zásadním způsobem a nepřiměřeně zasahují do základních práv a svobod. Jejich charakter podle advokátů překračuje rámec toho, co by mělo vést k původnímu sledovanému cíli, tedy zabránit šíření výskytu koronaviru.
Kontroverzní je především rozhodnutí o uzavření hospod a restaurací, které Babišův kabinet přijal z čistě populistických důvodů, aby nevypadal tak blbě, že zároveň zavírá školy, tedy bez jakýchkoli údajů, zda vůbec znamenají nějaké epidemiologické riziko.
Berlínský správní soud došel ke zcela stejným závěrům, když nedávno ve dvou soudních řízeních uvedl, že mimořádná opatření omezující otevírací dobu nebyla nezbytná pro významnou kontrolu infekce, a zrušil je. Vycházel především z vědeckých údajů zveřejněných epidemiologickým Institutem Roberta Kocha, ze kterých vyplývá, že provozovny stravovacích služeb při dodržování ochranných a hygienických opatření nepředstavují tak významnou roli ve výskytu infekce. Právě ona ochranná a hygienická opatření a s tím vyhlášený zákaz prodeje alkoholu po 23. hodině se podle rozhodnutí jeví jako stejně vhodné opatření pro potírání rizika šíření koronaviru způsobeného prostředím restaurací. Daleko horší jsou podle berlínského soudu domácí oslavy. Je to logické, protože zde dochází k nahuštění více osob na menší ploše, přičemž pochopitelně atraktivita domácích mejdanů zavřením hospod rapidně roste.
Judikatura ohledně mimořádných opatření se stále vyvíjí, ale už dnes je jasné, že vláda nebude mít jednoduché před soudy všechny své svévolné restrikce obhájit. Právě neodůvodněné uzavření stravovacích služeb si koleduje o soudní zrušení i u nás. I když do skončení nouzového stavu už nám to asi moc nepomůže, otevírá se tak prostor pro případné úspěšné žaloby na náhradu škody za nesprávný úřední postup. Pokud by nakonec soudy odmítly zavření hospod jako přemrštěné, což není nepravděpodobné, šlo by v případě, že stát zažaluje většina majitelů, o pěkný ranec. Bohužel, vládní svévoli zaplatíme nakonec všichni.
