Vladimír Pikora: Aniž by si toho mnoho lidí všimlo, korona přináší nový globální řád
Nedávno mi kamarád položil jednoduchou otázku: „Jak korona změnila ekonomiku z většího nadhledu - nejen v tom smyslu, že vše je on-line?“ To není lehká otázka, abych ji odpověděl jednou větou. Asi bych zjednodušeně řekl, že koronavirus změnil význam a postavení státu, vystrašil lidi, a tím změnil ekonomiku a budoucnost. Jsme na nové trajektorii.
Tím chci říct, že stát ztratil své původní postavení, kdy nás bránil nás před vnějším i vnitřním nepřítelem a soudil. Dnes stát už jen předvádí neřízený chaos. Na jednu stranu nedělá to, proč kdysi vznikl, na druhou stranu bobtná a strká prsty do všeho, do čeho mu nic není. Vzniká tak zvláštní dichotomie. Na jednu stranu stát ztrácí smysl a na druhou stranu si vymyslel novou činnost. Paradoxně roste. Má větší rozpočet i víc zaměstnanců (alespoň v ČR jich příští rok upět přibyde).
Nejen u nás, ale po celé Evropě se lidé bouří. Nařízení nechápou, přijdou jim zmatečná a nelogická. Stát místo toho, aby chránil své obyvatele před tradičními hrozbami, „chrání“ je před údajnými novými a staré hrozby nezvládá řešit. Kontroluje, zda se lidé tajně nenavštěvují. Na ulicích zejména západní Evropy ale zatím roste násilí. Státní moloch selhal. Už není ochránce, jen dozorce a dráb. Důvod existence státu se tím v mnoha oblastech vypařil.
„Válka s virem“ udělala ze států předlužené chudáčky
Skoro všude na světě kvůli koronaviru mají rekordní deficity státního rozpočtu a dluh nehorázně roste. Podle Institutu mezinárodních financí činil ve třetím kvartále letošního roku dluh vyspělých ekonomik už 432 % HDP. Koncem roku 2019 byl na 380 % HDP.
Před pár lety bychom něco takového považovali za nemožné. Zaprvé dluh by byl nepředstavitelně vysoký a zadruhé nikdo by nechápal, jak je možné ho za devět měsíců navýšit o 52 procentních bodů (nezaměňovat s procenty). To by dřív trvalo léta. A ještě dřív by to trvalo generace.
A nebude líp. Nevidím žádné tendence v příštích letech šetřit. Jako nový fiskální vir se mezi politiky šíří představa, že peníze rostou na stromech. Řada vlád po mnoho let nepočítá s návratem k přebytkům rozpočtu. Z toho plyne jediné: daně budou růst. Svět je předlužený a dříve či později to mnozí pochopí. V minulosti se takové věci často „řešily“ válkou nebo inflací. A v tom nejhorším případě přispěla inflace k válce. A jestli tohle už nechceme, pak musíme hledat něco nového, ale nevíme co. Hledá se nové paradigma.
Do vesmíru už nelétají státy, ale korporace. Časem nahradí i centrální banky
Zatímco předlužené státy hledají svůj smysl, korporace je už nahrazují. Firmy bez dlouhé historie jsou dnes vlivnější než vlády. Korona udělala z bohatých ultra bohaté. Ti si mohou dovolit svůj soukromý, korporátní hvězdný program. To bylo dřív nemyslitelné.
Koronavirus poslal na nové rekordy i bitcoin. Bitcoiny nejsou přitom v pravém slova smyslu peníze. Správnější je říct, že bitcoin je aktivum podložené strachem z inflace a živené obavami z rekordního globálního dluhu. Je to útěk před centralizací a státem.
Role státu (s výjimkou role „buzeranta“ vynucujícího nošení roušky a rozestupy) klesá. Tady někde se rodí nový systém. A brzy nejspíš uvidíme další novinku: korporátní měnu nahrazující národní měny. Tím si pod sebou podříznou větev centrální banky tisknoucí nové a nové peníze ve vidině, že díky tomu ekonomika bez přestání poroste. Role státu tím dostane jiný rozměr: Stane se pohůnkem korporací. Těm bude šít legislativu na míru. Lobbing už nebude třeba skrývat.
Máme našlápnuto k monetární revoluci, kterou lidstvo dosud nepoznalo. Bude tu řada kryptoměn bez známého „majitele“ a řada korporátních měn. Ty budou soutěžit o svém místo pod sluncem. Korporace s nejúspěšnější měnou bude mít takový vliv, jaký dosud žádná firma v historii neměla.
Pokud by fungoval trh a nebyl regulací znásilněn, nebyl by možný amaterismus centrálních bank, které se během času změnily z odborných institucí na aktivistické úřady bojující místo s inflací tu s genderem, tu s globálním oteplováním. Tady vzniká nový světový řád.
Společnost hledá nového vůdce
Voliči začali pohrdat stávajícími představiteli svých států. Když se podíváme, co média píší o vládnoucích hlavách demokratických států, máte pocit, že to jsou zločinci. Kdyby byla všechno pravda, bylo by nepochopitelné, kde by politici vzali většinu voličů, a někdy i opakovaně. Stokrát opakovaná lež se ale v hlavách mnohých mění v pravdu. Mají proto o svých představitelích jen to nejhorší mínění, což podkopává důvěru v demokracii. To je velmi nebezpečná rozbuška stávajícího světa. Společnost je rozpolcená a pověst politiků to odnáší. S tím se ale veze i důvěra ve stát a jeho instituce.
Zatímco o Elonu Muskovi se mluví jako o vizionáři a velká část lidí ho obdivuje, u politiků to je přesně obráceně. Média je líčí jako hlupáky. Nevím o jediném současném politikovi, o kterém by se mluvilo jako o vizionáři. Těžko si vybavím politika (domácího i světového), kterého mohu veřejně pochválit, aniž by mi někdo vynadal.
Došli jsme v rozdělení společnosti tak daleko, že v médiích běžně čtu, že Thatcherova či Churchill byli kontroverzní. Co na nich bylo kontroverzního? Prý jsem kontroverzní i já. Nu, tak to jsem v dobré společnosti. Slovo kontroverzní totiž změnilo význam. Kontroverzní je dnes každý, kdo má vlastní názor.
Politika se vyprázdnila. Nahoru se derou stále méně schopní a vzdělaní, kteří nemají předpoklady být dobrými politiky, což dál roztáčí spirálu nespokojenosti společnosti. Vždyť kolik politiků nedokáže napsat ani jednoduchý článek do novin a musí jej za ně někdo napsat, natož aby článek napsali v cizím jazyce? A tito lidé chtějí vést evropská jednání?
Pokles významu státu vybízí k myšlence, že koncept, kdy jsou státy obvykle založeny na národnostním principu, selhal. Zdá se to jako důkaz, že nastal čas multikulturní společnosti. Jenomže progresivní představa, že se státy zhroutí jak domeček z karet a bude tu jen nějaká nadnárodní instituce nebo korporace, je naivní. Státy se budou snažit nějakým způsobem postavit na nohy. Jen ještě nevíme jak. Vypadá to na svého druhu společenský otřes, který může trvat delší dobu.
Ekonomika nabrala směr ke globálním oligopolům
Koronavirus rozdal nové karty. Málo se vyrábí, ale proti klasické teorii brutálně rostou akcie (zejména v USA). Lidé proti minulosti pracují méně, spotřebitelé nenakupují, obchody jsou zavřené, ale v rozporu s ekonomií vyučovanou v minulém století nezaměstnanost neroste. To není normální krize. To je krize systémová. V Americe tlačí nové ekonomické teorie navazující na Marxe. Marx a Lenin jsou vážně nesmrtelní - stále táhnou naivní davy.
Státní regulace žene vpřed politicky preferované technologie a vytváří moderní „šlechtu“. Kombinace regulace a moderních technologií udělaly z Elona Muska druhého nejbohatšího muže planety. Asi nikdy v historii nikdo na politicky preferované technologii takto nezbohatnul. Není ovšem politicky preferovaná technologie slepou cestou? Co když budoucnost ukáže, že cestou je vodík, nebo něco, co dnes vůbec neznáme a nedali jsme tomu z politických důvodů jen dostatečný prostor? Nebylo by prozíravější dát šanci volnému trhu, aby rozhodnul?
Klasičtí giganti, jako třeba ExxonMobil, jsou na ústupu. Z prestižního Dow Jonesova indexu společnost po 92 letech vypadla. Rodí se místo toho nové kolosy. Význam Hollywood se po výstřelcích jeho hvězdiček propadá. Vpřed se derou tvůrci počítačových her. Grafika, umělecké zpracování, rozpočet i počet diváků je srovnatelný s filmem. Stará kultura dostala na frak. Éra krásných, leč hloupých hvězdiček končí. To je „pokrok“. Tenhle „pokrok“ ale není konec konkurence. Obří firmy požírají menší. Směřujeme do světa, v němž bude na celé planetě jen pár nadnárodních e-shopů diktujících dodavatelům i spotřebitelům podmínky.
Konkurence přitom stojí za úspěchem Západu. Bez ní přijde jiná civilizace. Jenže konkurence není to, co hledají korporace diktující vládám novou legislativu a moderní ideologii.
Jedno z nejstarších a nejznámějších knihkupectví v Paříži kvůli koroně bankrotuje. Došlo to tak daleko, že politici, jako třeba bývalý prezident, chodí do kamenného obchodu nakupovat, aby mu udělali reklamu a dali šanci přežít. Francouzi pochopili, že směřujeme ke konci kamenných knihkupectví. Který politik u nás dává malým šanci přežít? Já vidím jen jejich šikanu.
Vše nahrává tomu, aby moderní ekonomika byla jiná. Ale ne lepší. Bude jen plná nadnárodních korporací, které převezmou roli, kterou dřív plnily vlády. Víc konkurence, svobody, pokroku, spokojenosti a štěstí z toho rozhodně neplyne. Směřujeme do doby globálně oligopolní, kde spotřebitel ostrouhá.
