Stanislav Balík: Budeme žít pod vládou nikým nevolených úředníků?
Tak dlouho česká veřejnost toužila po odbornících na vrcholných vládních pozicích, až se ucho utrhlo a reálně hrozí vláda nikým nevolených úředníků. A tak dlouho jsme se dohadovali o prezidentském, poloprezidentském či parlamentním způsobu vlády, až se ocitáme reálně na hraně vlády někoho úplně jiného – neakceschopné byrokracie.
Můžeme chápat některé motivace vládních navrhovatelů, kteří chtějí změnit pasáže v zákoně o ochraně veřejného zdraví a dát v čase ohrožení epidemiemi velké pravomoci hlavnímu hygienikovi. Hrozí-li nějaké velké riziko – a popravdě, kdo z nás si před rokem touto dobou uměl představit rychle se šířící celosvětovou paniku dopadající do životů jednoho každého z nás způsobenou koronavirem – očekáváme od státu akceschopnost. A také poučeni nejenom vývojem posledních měsíců víme, že právě toto „zboží“ je v našem případě nedostatkové.
Pokud si ale vláda myslí, že to vyřeší tím, že o zavírání obchodů, živností, škol a dalších segmentů našeho života nebude rozhodovat ona, jako na jaře, ani ministr zdravotnictví, jako v současnosti, ale hlavní hygienik, je to smutný obrázek její představivosti. V čem to bude efektivnější než dnes? V ničem. V čem to uškodí demokracii, svobodě a ve výsledku i účinnosti? Potenciálně v mnohém. A to nejenom z ideových důvodů, ale vlastně i z praktických.
Zažíváme v přímém přenosu, jak nezbytná pro účinnost přijímaných bezpečnostních opatření je v moderní době důvěra veřejnosti a její podpora. Že když o jejich potřebnosti a účelnosti není přesvědčena, jen obtížně se vymáhají a politici pak jen bezmocně a alibisticky naříkají nad nezodpovědnými občany. Tato opatření ale musí být, mají-li mít šanci na akceptaci, přijímána transparentně, věrohodně zdůvodněna a zastřešena silnou politickou osobností s důvěrou veřejnosti. Ne náhodou měly jarní restrikce osobně zaštítěné premiérem velkou podporu mezi jeho (a prezidentovými) voliči.
Vím, že může být pokrytecké naříkat nad přesunem pravomocí na nevoleného hlavního hygienika, když je doteď má a měl nevolený současný i minulý ministr zdravotnictví, kteří neprošli jediným testem důvěry veřejnosti v podobě volebního aktu. Navíc když je takových plná vláda, a to nejenom mezi ministry ANO, o nichž je to všeobecně známo, ale i mezi ministry ČSSD. Hned tři její ministři – Miroslav Toman, Tomáš Petříček a Jana Maláčová – totiž sice v různých volbách (a za různé strany) kandidovali, ale důvěru od voličů nezískali. Takový je stav demokratické legitimity v českých zemích na konci druhé dekády 21. století. Nicméně ministři jsou „alespoň“ součástí vlády, jež se opírá o důvěru poslanecké sněmovny.
Možná to leckomu zní přehnaně a řekne si – v krizových dnech není čas na debaty a musí se konat. Skutečně je ale v normálních časech neviditelný úřad hlavního hygienika tím, kdo má mít politickou moc rozhodovat doslova o bytí a nebytí podstatných částí společnosti? Jakou k tomu má legitimitu? Proč se vláda zříká své odpovědnosti být vrcholným orgánem výkonné moci, což jí předepisuje ústava? Skutečně jen proto, aby se mohly výjimečné věci dít i bez vyhlášení výjimečného stavu, jak dnes vláda tvrdí? Možná už jí dnes připadá, že zavírání škol a obchodů je normální, nikoli výjimečné. Připomínejme jí opakovaně, že to normální není a nesmí být. Že normální je, že o svých životech rozhodujeme sami a jen v odůvodněných případech stát – ale prostřednictvím našich zvolených zástupců.
Další debata se musí vést o rozsahu moci, kterou chceme svěřovat státu, byť třeba vedenému bohulibými motivy. Nemusí jít o evidentní excesy, která vláda nepochopitelně předváděla na jaře třeba v podobě zákazu vycestovat z republiky; může jít o jemnější a zdánlivě ospravedlnitelnější kroky v podobě sledování mobilů apod. Každopádně bychom měli vědět, že ambice státní moci ve vztahu k individuálním svobodám jsou vždy expanzivní a že stát jednou zabrané území neopouští.
