To nejhorší na špatném rezervačním systému a čachrech s vakcínou: Nikoho už to nepřekvapuje!
Státní šlendrián je tak všudypřítomný, že jsme si na něj zvykli. Není to jen teď v koronakrizi, je to dlouhodobý stav. Krize akorát zrychlila běh událostí, na které je třeba reagovat, a dala tak státu v krátké době spoustu nových příležitostí, aby potvrdil svoji neschopnost.
Rezervační internetový systém na očkování začal mít problémy, jakmile ho v pátek spustili. Už to, že se jako první měli na internetu registrovat lidé starší 80 let, působí od státních úředníků jako zlý vtip. Bez jakéhokoliv podceňování této věkové skupiny je prostě realitou, že mnozí z osmdesátníků nejsou v online světě úplně doma. Ale budiž, ujali se toho příbuzní, známí, někde nabídly pomoc schopné místní radnice.
Když lidé u počítačů pár minut po spuštění systému zjistili, že je komplikovaný, neodpovídá, posílá chybové hlášky, kolabuje… reagovali různě. Někteří nadávali, jiní si z toho dělali legraci. „Jak jste se po zadání rodného čísla vypořádali s hláškou: Tento formát SPZ systém nezná?“ byla jedna z mnoha ironických reakcí na sociálních sítích, jejíž autor upozorňoval na obdobný debakl, který před pár měsíci postihl státní systém na dálniční známky.
Když jste ale s nespokojenými lidmi mluvili, na přímo položenou otázku většina z nich přiznala, že je mizerná funkčnost rezervačního systému ve skutečnosti nepřekvapila. Naštvala, rozladila, pobavila… ale nepřekvapila. To, že státní aparát není schopen vytvořit něco, co by napoprvé dobře fungovalo, považujeme ne snad za normální, ale bohužel za běžné.
Totéž, když prasklo, že si úředníci na Státním zdravotním ústavu zprivatizovali stovky dávek vakcíny pro sebe a své příbuzné, přestože nespadají ani vzdáleně do žádné rizikové skupiny. Člověk si nad tím nejspíš uplivne, ale překvapí ho to? Je to hnůj, který ovšem u nás tak nějak čekáme. Kdo má známé, protekci, ten má přednost. A buďme spravedliví – zdravotní ústav měl jen smůlu, že to na něj prasklo. Velmi podobné zjištění by čekalo každého, kdo by zkontroloval seznamy očkovaných z prvních dní v řadě velkých nemocnic. Úředníci z ředitelství, příbuzní přednostů a primářů. Ostatně, když už přiznáme v rámci propagace očkování přednostní právo premiérovi a ministru zdravotnictví, těžko lze obhájit, že vakcínu už v tichosti dostala i Blatného náměstkyně Alena Šteflová a její manžel.
Není to ale jen očkování, kde stát neumí bez problémů ani vytvořit pořádnou frontu na něco, co ještě ani nedokázal sehnat. Od začátku epidemie už nebyly roušky a respirátory, ty se pak nakupovaly násobně předražené od pofiderních firem (jakpak asi pokračuje policejní vyšetřování?), o epidemických opatřeních rozhodoval populismus místo odborníků, premiér nešel do karantény za situace, kdy by každý jiný musel, ministr zdravotnictví porušoval vlastní nařízení, společnost decimuje PES, který jednou zakazuje prodávat kafe v kelímku a dovoluje prodávat zbraně, aby se ovšem za pár dní změnil a „lépe odpovídal realitě“, hrozí nedostatek jehel a injekčních stříkaček, které stát začal shánět pozdě…
Každý vidí, že nejde o dílčí selhání jednotlivých úředníků, ale o systémovou neschopnost vedení státu, ministrů, vlády, premiéra. Nikdo z nich za to ale není volán k odpovědnosti. Může se pak někdo divit, že lidé automaticky považují stát za neschopný? Pod vedením stejných lidí selhal jednou, podruhé, potřetí… Už to nikoho nepřekvapuje.
Důsledek: Pokud stát, vláda, po lidech něco chtějí, velká část na to kašle. Když mi někdo, koho mohu respektovat a věřit mu, doporučí, abych se v něčem omezil, budu to brát vážně. A nemusí to ani nařizovat. Pokud mi ale totéž říká někdo, kdo stále dokola ukazuje, že je neschopný a není na něj spoleh, může se klidně unařizovat a výsledkem bude stejně jen rostoucí odpor a snaha o obcházení omezujících pravidel. Může se nám to nelíbit, ale taková je lidská přirozenost: V okamžiku, kdy nás neschopnost státu přestane překvapovat, přestaneme ho brát vážně. Právě v takovém stavu se nacházíme.
