Chcíplý pes začíná zavánět. K otevření hospod chce zneužít politické svobody a vydávat je za stranické buňky
Nápad iniciativy Chcípl pes otevřít restaurace a další provozovny jako „politické buňky“ nově vznikajícího politického hnutí není nic jiného než snaha ohýbat vládní protiepidemická opatření ve svůj prospěch. Řeči organizátorů o tom, že jim primárně nejde o peníze, ale o právní stát, jsou hloupé – státní moc je může časem zneužít jako argument proti tomu, kdo by případně vyzýval k občanské neposlušnosti ze skutečně vyšších, neosobních pohnutek.
Ne zcela novou myšlenku, jak pod záminkou založení politického hnutí otevřít navzdory vládním opatřením hospody a vyhnout se postihům, ohlásil na dnešní tiskové konferenci jeden ze zakladatelů iniciativy Chcípl pes, bývalý poslanec za ODS a dnes majitel rebelujícího minipivovaru Jiří Janeček. „Restaurace, která se přihlásí, dostane registraci jako politická buňka. Budou tam probíhat jednání, hosté budou členové naší politické strany. Jednání zastupitelstva, stran a parlamentu mají výjimku z krizového zákona,“ předestřel svůj výklad. Doplnil ho další rebelující hospodský Jakub Olbert: „Neděláme to kvůli tomu, abychom byli v televizi nebo si koupili nová auta. Děláme to proto, aby naše děti mohly žít v právním státě, aby platila ústava a zákony.“
Hned na začátku ponechme pro účely tohoto komentáře stranou dvě věci. Zaprvé stanovisko ministra vnitra Janem Hamáčkem: „Jednání vnitřních orgánů politických stran nebo hnutí po dobu platnosti krizových opatření není možné fyzicky konat.“ Jestli má pravdu Hamáček, nebo právník, který na tiskovce seděl vedle Janečka, může rozhodnout jediná instance – soud. Bez soudního verdiktu jde jen o dva různé názory, nic víc.
Druhým nesporným faktem je, že majitelé a provozovatelé restaurací (ale také řady dalších služeb) jsou kvůli opakovaným nuceným uzavírkám často existenčně i psychicky na dně. Vláda by měla dělat vše pro to, aby jim pomohla. Jde to však hodně ztuha. A k tomu někteří ministři v čele s premiérem blekotají o dopisech nadšených podnikatelů, kteří si libují, že na kompenzacích dostávají víc, než by si vydělali. I kdyby to snad byla ve výjimečných případech pravda, dělá se z takové argumentace politiků (sloužící jednak k jejich vlastní sebeprezentaci a jednak k dalšímu rozeštvávání společnosti) slušným lidem na zvracení.
A teď k tomu, proč se nedá nejnovější krok iniciativy Chcípl pes, tak jako ho její představitelé prezentovali, bez výhrad přijmout.
Jde jednak o rétoriku. Pokud by organizátorům skutečně šlo primárně o právní stát a budoucnost národa, nikoliv o vlastní prospěch, nedávalo by větší smysl, bít se za návrat k normálu primárně v jiných segmentech společnosti, než jsou hospody? Na rovinu můžeme říct, že v segmentech důležitějších. Namátkou: školy! Jestli existuje nějaká oblast, v níž by snad mohlo stát za to vyzkoušet, co uvolnění restrikcí udělá, je to bezpochyby v první řadě školství, nikoliv pohostinství.
Dále: Pokud hostinským skutečně nejde hlavně o ně samotné, měli by uznat, že restaurace skutečně jsou místem, bez něhož se dá celkem slušně i řadu měsíců nouzově obejít. Pokud si někdo potřebuje koupit vařené jídlo, může využít prodej z okénka, pití koupí v obchodě. Ano, hospody velkému množství lidí (i mně) chybí jako místo společenského života a setkávání. V nouzovém stavu vlekoucí se epidemie to lze ale dobře zvládnout i doma. A ne, není to totéž jako v hospodě – domů si totiž pozvu jen toho, komu věřím, že neignoruje rizikové kontakty, že nepřijde navzdory počátečním příznakům nemoci apod. Není to stoprocentní jistota, ale lepší než nic. V hospodě mi nemohou zaručit ani to.
Zazněl i další argument pro otevření restaurací – uzavřeny jsou už poněkolikáté a několik týdnů, ale výsledky to nepřineslo, epidemie se šíří stále dál a zjevně to tedy nemělo smysl. To je tvrzení, které je stejně nemožné potvrdit, jako vyvrátit. Fakt je, že čísla nakažených, hospitalizovaných a mrtvých jsou stále nepříjemně vysoká. Nikdo ale neví, jestli by v případě, že by hospody zůstaly otevřené, nebyla smutná statistika ještě mnohem horší. A naopak – několikrát už se potvrdilo, že po uvolnění vládních opatření časem čísla narostla, zatímco po jejich zpřísnění šla naopak dolů.
Dokud hospodští na rovinu říkali, že už mají zákazů plné zuby, jde jim z hlediska dalšího podnikání o život, kompenzace jsou nedostatečné, a proto jsou připraveni přestat opatření respektovat a otevřít, šlo s nimi upřímně sympatizovat. Stejně jako s kýmkoliv jiným, jemuž vláda zakazuje podnikat, aniž by mu zároveň pomáhala přežít. Jakmile ale ze své iniciativy začínají dělat boj za demokracii a právní stát, mé sympatie mizí.
Právní stát se nezachraňuje hledáním a účelovým využíváním skulin umožňujících obcházení zákonů. A že nejde o nic jiného, potvrzuje dostatečně Janečkova poctivá odpověď na to, jestli vznikající politické hnutí plánuje jít do voleb: „Jít do voleb není naším prioritním cílem. Tím je otevřít Česko.“ Strana, která chce prosazovat své cíle mimo volby, ovšem není stranou, ale nátlakovým uskupením. A přesně to hostinští jsou, se všemi klady i zápory, které k tomu patří. Neměli by si hrát na nic jiného a zneužívat k té hře něco tak vážného a důležitého, jako jsou základní politické svobody.
