Papaláš: Starý poctivý hulvát, zas na výsluní. Bere na sebe moderní podobu a stále přežívá
V poslední době jdou do módy papaláši. Vytlačují tuneláře, korupčníky a kmotry, populární figury českého lidového hněvu, které se držely spíše v šeru.
Papaláši chtějí být viděni. Svou moc, vliv, styky a pohrdání zákony rádi ukazují. Připalují si doutník pětistovkami z majetku státu. Když dokouří doutník, típnou ho voličům o čelo, protože je to zábavné.
ojem papaláš, podobně jako výjezdní doložka či kádrový posudek, měl po listopadu 1989 vyhynout. Nehodil se do nové doby, nikdo s ním nepočítal. Papaláš ovšem počítal s novou dobou. Vzal na sebe moderní podobu a přežil. Nejen že se ve zdraví dožil demokracie, on ji snad i přežije. Možná je dnes papalášů mnohem víc než kdysi.
Je v plné síle. Starý poctivý nabubřelý hulvát, pyšný na sebe, sedí v lepším autě a má lepší styky. S mocí, která se všude válí, si rád pinká. Ví, komu se slizce uklánět a komu ukázat pěst. Jako každý darebák se obtížně definuje. Je nesmírně náročné ho ulovit. Je to mrštná měňavka. Přejí mu všechny doby, i ta naše. Odjakživa si ví rady. Byl blokfýrerem v koncentráku, za pár let okresním tajemníkem Světové rady míru. Později byl u toho, když se chystal socialismus s lidskou tváří. Dodnes rád zaklekne na krk drzouna. Jdeš na něj žalovat, přijme tě celá komise a najednou koukáš, vždyť on se už mezitím nějak stal předsedou té komise, kam si na něj jdeš stěžovat. Je vlídný pán, poučí tě o demokracii a teprve pak tě vykopne. Takový je princip papalášů.
Můj první papaláš
Byl ředitelem školy. Nás žactvo úspěšně děsil nasupeným obličejem a podivnými výrazy třídní boj, zrada kovozemědělců, krvavý Tito, smrt Slánskému. Před válkou byl nasupeným masarykovcem. Nenáviděl Habsburky. Byl činitelem Sokola. Skládal narozeninové básně o císaři. Později vynikl básní o TGM Syn kováře vítězem nad Habsburky. Se stejnou vášní se postavil za Stalina. Bral žákům hodinky, aby se nevyvyšovali. Okradené děti stavěl na stupínek pod nápis Děti buržoazie, naši budoucí vrazi. Jezdilo pro něj černé auto z okresu. Nebyl s námi dlouho. Po Stalinově smrti mu zadali oslavnou báseň. Dal jí název Stalin žije. V předvečer recitace ho doma preventivně přepadla StB, aby zjistila, jestli se recitací básně Stalin žije nechce dopustit posměchu. Báseň mu zabavili a odvezli ji. Jeden z estébáků se při odchodu potměšile zeptal: Nejste vy ten masarykovec? Ředitel bděl do rána, pak odešel do lesa a oběsil se. Byl to tragický papaláš let padesátých. Kdyby se zbrkle neoběsil, mohl být i dubčekovcem a husákistou. Havla by se nedožil. Zabavené hodinky nám nikdo nevrátil. Objevily se později v Muzeu dělnického hnutí pod nejasným názvem Čas kapitalismu odzvonil.
Smutné bývá stáří papaláše
Na kraji Prahy, v železničním domku u přejezdu se závorami, žil stařík, na něhož se kašlalo. Dráhy mu překoply vodu. Nikdy to neopravily. Stařík cupitavým krokem na nemocných nohou chodíval s konví k pumpě. Mladík, jenž se do obce přistěhoval, mu nabídl, ať nechává konev na plotě, že mu vodu donese, až půjde kolem. Po čase mladíka zastavil starousedlík s otázkou: „Proč sloužíte té staré svini?“ Otázka byla vulgární, ale stařík býval kdysi papalášem. Několik lidí z obce dostal do kriminálu. Jezdil na venkov ničit sedláky. Z porad a schůzí papalášů ho vozili domů zlověstným služebním vozem. V obci se mu vyhýbali, on těmi nulami pohrdal. Chodil jako páv, dmul se a vyhrožoval. Mluvil jsem o vás s Klémou. Hned zavolal klukům z vnitra. Mrknou se, kdo z vás tady poslouchá Svobodnou Evropu. A vlezl do černé tatrovky, posvátné lodi papalášů. Ale všeho mu časem ubývalo, aut, funkcí i moci. Nakonec ho mladí papaláši srazili z funkcí. Už nestačil. Seděl doma, ovdověl, překopli mu vodu a lidi se ho štítili. Mají v tom prsty Američani, říkával. Psal dopisy Husákovi. Nikdo mu neodpovídal. No dobře, řekl mladík starousedlíkovi. Co s tím já mám dělat? Pro mě je to stařík s nemocnýma nohama. A nosil mu vodu dál.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
