Petr Havlík: Česko je jako pohádka se špatným koncem
Dost často to v jedné nejmenované zemi vypadá jako v pohádce. Až mnoho jevů působí jako výplody něčí fantazie. V pohádkách je základním motivem boj dobra se zlem. I náš udatný vládce a jeho starý král bojují s imaginárními zly, aby zvítězilo to jejich „dobro“. Nepřítel se vždy najde, a pokud ne, tak ho něčí pohádková fantazie stvoří.
Pohádka je vyprávění založené na básnické fantazii, zejména ze světa nadpřirozených jevů. Pohádkový příběh není původně vázán na podmínky reálného světa. V pohádkách může někdo opravdu pohádkově zbohatnout. V pohádkách není nic nemožné. Jeden má svaly a druhý má čáry. Pohádka může být propojena s imaginací, tedy se schopností konkrétního člověka vyvolávat ve své mysli různé představy a obrazy.
V našem „dalekém“ království se nyní bojuje s nebezpečným virem, tak jako v celém širém světě. Vojevůdce se do své nové války pustil s velkou vervou. Vše zapomenuto. Teď je boj. Svým poddaným stále opakuje, že tu stohlavou saň skolí a všem ukáže, kdo je tady široko daleko nejlepším mikro i makro manažerem. Starý churavý král mu drží basu a oba spoléhají na nadpřirozené schopnosti společné kamarily.
To je vlivná skupina lidí v pozadí (pletichářů) ovlivňujících rozhodnutí vysokých funkcionářů. Scházejí se na různých (lépe či hůře) utajených místech. Jednou třeba v jednom hotelu na severu, jindy na bájném starobylém hradě, ale taky v zámecké oboře či v sokolovně. Do boje jsou povolány různé pohádkové bytosti. Roztomilý lékař, popleta, který vrtí se svými psy, bývalý gólman, multiministr a mnozí další pohádkáři všeho druhu. Občas vypomůže i někdo z rudého pekla, když je potřeba. A kdyby bylo opravdu zle, tak je možné přivolat pomoc z dalekých zemí mocného draka a velkého medvěda.
V pohádkách jde o jasný kontrast mezi tím, kdo je dobrý a zlý, kdo vznešený a prostý, kdo bohatý a chudý. V té naší pohádce se to nějak promíchalo, takže už není jasné, kdo je kdo. U nás má pravdu ten, který drží královskou pokladnici. Ten určuje, komu se co dá a komu nedá. On určuje, komu se pomůže a komu už ne, on určuje, kdo bude mít královské zakázky a jiné výhody.
V pohádkách přeci taky vítězí dobro nad zlem. Takže nejdůležitější je ta zaručeně „správná“ definice „správného“ dobra. Vojevůdce přeci říkal, že je to boj, a ve válce se nějaké ztráty očekávají, ale správný hospodář myslí i ve válce na zadní kolečka a vytváří si pro příští časy svoje polštáře. To přeci musí každý chápat. Anebo se to dá změnit? Snadné to ovšem nebude, bude to hodně napínavý příběh. V pohádkách to těm našim Honzům totiž taky vždycky trvá, než zjistí, jak se věci mají, a překonají všechny překážky a nástrahy při cestě za svým štěstím, láskou a pravdou. A taky potřebují spojence a podporu nadpřirozených sil.
Pohádka je vlastně útěkem od reality, ale zdá se, že ne pro všechny. Naši vyvolení papaláši ji žijí ve svých osobních reálných životech a občas na lid v podhradí udělají dlouhý nos jako míval Pinocchio. A dál? Dál už nic. Zazvoní zvonec a pak bude pohádce konec…
