Pokud poslanci neprodlouží nouzový stav a vláda ho přesto vyhlásí znovu, je čas na lidový odpor
V normální zemi by taková situace vůbec nemohla připadat v úvahu. Normální místopředseda vlády by nikdy nepřipustil to, co naznačuje Jan Hamáček – tedy že by vláda mohla omezovat lidská práva a svobody v rozporu s vůlí sněmovny. Kdyby se to nějakým hnutím osudu přece jen stalo, normální sněmovna by takové vládě ihned vyslovila nedůvěru. Normální premiér by následně odnesl prezidentovi demisi kabinetu a normální prezident by ji obratem přijal. Jenže žijeme v Česku.
Poslanecká sněmovna bude ve čtvrtek rozhodovat o prodloužení nouzového stavu. Zatím to vypadá tak, že zákonodárcům už došla trpělivost s tím, jak Babišova vláda udržuje zemi v agónii, aniž by to viditelně přispívalo ke zvládnutí epidemie. Ve hře je zcela vážně možnost, že další kolo stavu nouze poslanci neschválí a měl by tedy skončit.
Za takové situace přichází s veřejným vystoupením vicepremiér, ministr vnitra, šéf krizového štábu a předseda ČSSD Jan Hamáček a naznačuje, že by vláda mohla vůli sněmovny ignorovat a dělat si dál, co se jí zachce. Nouzový stav by sice nebyl prodloužen, ale vláda by obratem po skončení toho stávajícího vyhlásila nový, což na 30 dnů může i bez souhlasu poslanců. „Podle našich právníků by to bylo možné chápat jako obcházení ústavy, otázka ale je, jestli by to nefungovalo jako poslední záchranná brzda před katastrofou,“ prohlásil předseda strany, která má v názvu slovo „demokracie“.
Jak si Hamáček může něco takového dovolit, když ústava (rozuměj hlavní právní norma v zemi) jasně říká, že „vláda je odpovědná Poslanecká sněmovně“? Snadno. Česko už dávno není zemí, kde by ústavu brali politici vážně. Kdyby ji totiž vážně brali, musel by Hamáček dobře vědět, že ihned po jím zmíněném „obejití ústavy“ by si on sám a všichni jeho vládní kolegové rázem mohli nechat své vizitky s ministerskými funkcemi už jen na památku.
Bohužel ale máme premiéra a prezidenta, kteří nemají problém s tím, vykládat si zákony tak, jak se jim zrovna hodí. Ústava sice říká, že předseda vlády podá po vyslovení nedůvěry demisi a prezident tuto demisi přijme, ale už neříká, jak rychle to oba ústavní činitelé musí udělat. Po zkušenosti s tím, jak Zeman v roce 2013 jmenoval vládu svých kamarádů v čele s Jiřím Rusnokem, nechal ji vládnout měsíce a měsíce bez důvěry poslanců a Rusnoka pak ještě odměnil postem guvernéra národní banky… Nedělejme si iluze, že by si teď dělal s ústavními zvyklostmi těžkou hlavu. Opakovaně ukázal, že se s Babišem umí dohodnout víceméně na čemkoliv a jdou si vzájemně na ruku.
Je tedy bohužel krajně nepravděpodobné, že by bylo v případě potřeby možné ústavními mechanismy přimět vládu, aby respektovala vůli sněmovny. Sněmovna ovšem v zastupitelské demokracii zastupuje vůli lidu, ať se to vládě líbí, nebo ne. Co ale zbývá lidu, když ústavní mechanismy selžou, vláda a prezident se vymknou demokratické kontrole a začnou svévolně omezovat základní práva a svobody? Bohužel nic jiného, než se postavit takové vládě a prezidentovi na odpor. Je to smutné, ale Hamáčkův výrok nás nutí přemýšlet tímto směrem. Až do takové krajnosti to naše vláda dovedla.
