Marek Stoniš: Důvěra v české politiky aneb Jak (ne)umřít hladem a žízní
Zlomíte si třeba nohu a potřebujete pomoci s nákupy. Naštěstí máte v domě hodné a ochotné sousedy, kteří se nabídnou, že vám rádi vypomohou.
Máte chuť na svačinu. Dopoledne se u vás staví soused Honza Hamáček. Dáte mu stovku, ať je tak hodný a přinese vám z nedalekého lahůdkářství patnáct deka vlašského salátu, čtyři ty jejich křupavé rohlíčky, patnáct deka šunky od kosti a makový koláček. Honza se vrátí večer. Zdržel se na schůzi. Kromě objednaného vám úslužně přinese ještě salát à la krab, šunkovou rolku, poněkud oschlé party řízečky a třicet deka eidamu. A oznámí, že mu dlužíte sto padesát korun. Když zdvořile namítnete, že z toho, co vám v igelitce dotáhl, jste více než polovinu nechtěl, odpoví, že ví lépe, co vlastně potřebujete, a zeptá se, kde máte schovanou peněženku.
Druhý den si pošlete do nedaleké restaurace souseda Vojtu Filipa pro svíčkovou do krabičky k obědu. Vojta se už nevrátí. Jen vám od něj přijde esemeska, že jste třídní nepřítel a že podobné buržoazní manýry trpět nebude.
V přízemí bydlí ochotný pan Vít Rakušan. Je vám ochoten zaběhnout do lékárny pro paralen a vitamíny. Předáte mu příslušný obnos. Ani Rakušan se už nevrátí. Jen od sousedky odnaproti se dozvíte, že se na ulici zakecal s nějakým neznámým pánem s dredama a s jointem v puse a léky odnesl naproti do baráku nějakým novým kamarádům. A o vás začal rozšiřovat klepy. Třeba že jste malý a slabý a že vás nezná.
Pak se u vás zastavil sám pan Bartoš s jointem a dredama. Že vám ty léky koupí místo pana Rakušana. Jenže taky nedonesl nic. Místo toho večer vypukla ve vaší ulici antifašistická demonstrace a do okna vám vletěl Molotovův koktejl. Druhý den se vám přišel pan Bartoš omluvit, že to sice byli tak trošku jeho kamarádi, ale že jim domluvil a už se to nestane. Jako odškodné vám donesl v kůži vázaný Kapitál Karla Marxe a opravil wifinu.
A pak přišel soused shora, profesor Petr Fiala. Že vám uvaří guláš. To vám přišlo bezpečné. A skutečně jej uvařil. Dali jste si ho k večeři spolu. Bylo to příjemné. Ale když pan Fiala odešel, vůbec jste nevěděl, co celý večer povídal. A zbytek guláše jste vylil do záchodu, protože byl bez jakékoliv chuti i vůně.
Další den se nabídla pochůzkou pro svačinu paní Pekarová. Zase jste jí dal sto korun. Jenže to skončilo přednáškou, že až přijmeme místo korun euro, budeme bohatší a kromě svačiny si za jedny peníze pořídíme i oběd.
Pak k vám nakoukl také pan Jurečka. Vzal si peníze na velký nákup, a když jste jej za tři týdny potkal na chodbě, už bez sádry, a po osudu svého nákupu se ptal, předal vám pytel dotované řepky olejky.
A nakonec vás přišel, už téměř polomrtvého hlady, zachránit pan Andrej, který obývá s výstavní manželkou výstavní půdní vestavbu vašeho domu. Slíbil, že nakoupí všechno. V dobré víře jste mu odevzdal peněženku se zbylou hotovostí i platebními kartami. Ale zase nic. Místo toho uspořádal Andrej v kočárkárně tiskovou konferenci, na které prohlásil: „Čau, lidi. Nákup jsem samozřejmě kúpil, mám ho přinesený, jen ho měl kúpit Hamáček, ale když měl přijít, přišel, ale v jiném čase.“
Nelamme si nohy. Neumřeme hlady.
