Vlastimil Válek: Konec švejkování, pravidla se musí dodržovat. I když je vydává neschopná vláda
Debatoval jsem se ženou a synem, proč je situace tak špatná. Já tvrdil, že zato může vláda a oni namítali, že lidi nedodržují přepisy. Dávali mně konkrétní příklady. Třeba ve vedlejší obci jsou otevřené hospody, kam pravidelně chodí tam štamgasti a pořádají se tam i oslavy narozenin. A příkladů uvedli celou řadu. Já naopak namítal, že všichni moji známí roušky nosí a že některé ty předpisy jsou nesmyslné.
Nakonec jsme raději téma opustili a každý člen rodiny šel po svých dělat nějakou jinou práci. Kde je tedy vlastně pravda?
Přiznávám, že s nedodržováním předpisů mám bohaté zkušenosti. Za bolševika se každý tak trochu snažit pravidla nedodržovat, protože tehdejší režim měl stanovování nesmyslných a absurdních pravidel ve své DNA. S takovými pravidly nesouhlasil téměř nikdo a řada z nás jejich porušování považovala za určitou formu odporu k vládě a komunistům, které jsme nesnášeli, jelikož ničili život celé společnosti. Kdo by chtěl dodržovat nařízení nastolená diktaturou komunistů a odpornou vládou zrádců?
Po Sametové revoluci a příchodu demokracie a svobody slova nastala logicky i debata o pravidlech. Zažíval jsem v práci první oběžníky ředitele a postupně jsem je jako přednosta kliniky taky vydával. Nicméně kontrola, zda někdo nařízení z těchto oběžníků dodržuje, byla nicotná. Před pár lety jsme v naší nemocnici zjistili, že už ani nikdo neví, kolik těch oběžníků a pravidel je. Inu všechny jsme je zrušili a čekali, co se stane a zda si toho někdo všimne. Nestalo se nic.
Vzpomínám na dlouhou, vášnivou a ostrou debatu v Poslanecké sněmovně o nulové toleranci alkoholu u cyklistů. Sice všichni souhlasili, že jedno pivo nevadí a že nejde útok na vinařské cyklostezky. A poprvé zaznělo i z úst některých (normálních, demokratických) poslanců, že toto prostě dodržovat nebudou. Nato pravil ministr vnitra, že alkohol u cyklistů policie ani nebude kontrolovat, nicméně pokud ten zákon nepřijmeme, budou cyklisti pít ještě víc. Nedovedl jsem se vnitřně smířit s tím, že se abstinence na kole stejně nebude dodržovat, ať už poslanci rozhodnou jakkoliv.
Déjà vu jsem zažil během debaty o maximální povolené rychlosti na dálnici a silnicích. Rychlostní limity prý posunout nejde, protože už teď při nynější povolené rychlost stejně všichni jezdí 150 kilometrů za hodinu. Kdybychom onu hranici zvýšili, jezdili by klidně 180.
Když přijímáme zákony a určujeme pravidla pro všechny, často zároveň počítáme s tím, že je ve skutečnosti nebude nikdo dodržovat. Případně se jejich znění část lidí vyloží jaksi po svém. Schválně tedy vytváříme pravidla přísnější, než by bylo zapotřebí. Proč? No přeci abychom v důsledku dosáhli kýženého. Tedy aby si cyklisti dali to „jedno pivo“ a aby se na dálnici jezdilo třeba 150 kilometrů za hodinu. Pokládám to za obrovskou chybu, která se vždy vymstí.
Debata o pravidlech je nesmírně důležitá a musí se v ní zvažovat všechna pro a proti. Pravidla by měla silně odrážet hlasy odborníků. Legislativu musí být připraveni dodržovat především ti, kteří ji vytvářejí. Jak chcete přesvědčit lidi, aby dodržovali zákon, když dopředu říkáte, že pro daný zákon vznikne také řada výjimek a odboček? Pravidla musí být jednoduchá, srozumitelná, kontrolovatelná a vymahatelná. Nejsem-li ochoten či schopen dodržovat pravidla jako ten, kdo je vytváří, pak ani nejsem schopen vymáhat jejich dodržování. Nesmíme tolerovat, aby se menšina těch, co je nedodržuje, vysmívala té většině, která se o to snaží. Ten, kdo je určuje, by měl vyvodit důsledky a odejít.
Zdravotníci padají na hubu. Na účty s vládou ještě bude čas
Námitka, že máme demokracii a nikdo mně nemůže nařídit, co mám dělat, je samozřejmě na místě. Jenže kde je hranice mezi demokracií a anarchií? Kde se nachází onen Rubikon? Pravidla se vyvíjí. Je nutné je průběžně vyhodnocovat. Pokud se ukáže, že nějaké pravidlo je nesmyslné, je třeba ho zrušit. Ne zavírat oči nad tím, že se nedodržuje. Pokud vymyslím někdo pravidlo lepší, pak by je měli ti, co pravidla určují s pokorou přijmout a poděkovat.
Situace v Česku je vážná. Zdravotníci padají na hubu. V pátek na noční jsem měl na CT řadu pacientů COVID+ s nálezem na plicích a plicní embolií. Ty nálezy byly vážné a nejmladší byl ročník 1988. Otrnutí veřejnosti, která pomalu považuje úmrtí na COVID „za samozřejmost“, je katastrofa. Nehledě na to, že diskuze se často rozmělňuje na to, zda pacient zemřel přímo na koronavirus nebo „s ním“. Uvědomme si, že situace se bude dalších 10 dnů zhoršovat. Jakákoliv opatření se neprojeví dřív než za 10 dnů.
Ano, řada těch opatření možná nemá smysl. Vydává je vláda, která už nemá důvěru snad ani vlastních poslanců v čele s premiérem, který totálně zklamal a jen on si to odmítá připustit. Vláda nakupuje předražené respirátory, testy a nesmyslné jehly se stříkačkami. Výběrová řízení jsou horší než v Chicagu za dob Al-Caponeho. Zatímco vláda hází vše na občany, potažmo na opozici, a označuje je za viníky. Do toho odborník a univerzitní profesor, náměstek ministra zdravotnictví blábolí, že to bylo nevyhnutelné a holt se s tím nedalo nic dělat.
Jenomže ten mění doba účtování. Ta přijde až na podzim. Jsme v době, kdy každý den zbytečně umírají lidé na COVID. V dnešních dnech se hroutí nemocnice. Teď je doba, kdy není čas debatovat o tom, zda pravidla dodržovat nebo ne. Za každý den otálení platíme smrtí a kolapsem zdravotnictví. A pokud se to stane, co pak? Taky se mně nechce dodržovat pravidla vyhlášené vládou těchto šílenců, kteří likvidují moji vlast. Ale budu je dodržovat a moc o to prosím každého z Vás. Jinou šanci nemáme.
Musíme porazit COVID. Až ve chvíli, kdy se nám to podaří, bude čas na vystavení účtu premiérovi a vládě. Musí být vyvodit odpovědnost za každého z těch, kteří kvůli jejich neschopnosti zbytečně zemřeli. Teď ale prosím dodržujme pravidla, ať už jsou jaká jsou, ať to vláda nehází na nás. Pro občanskou neposlušnost není čas – umírají lidé.
Autor je lékař a předseda poslaneckého klubu TOP 09.
