Vláda Andreje Babiše od 1. března omezila pohyb obyvatel, zavřela další obchody a nechala doma děti ze školek a prvních dvou tříd základních škol. Kabinet naopak nechal v chodu průmyslové podniky, přestože se v nich denně mísí stovky či tisíce lidí. V pondělí večer ministři zakázali v těchto podnicích společné závodní stravování, aby v úterý dopoledne toto opatření zmírnili. Před pár dny naopak začala registrace učitelů na očkování, a to přesto, že ještě nejsou ani náhodou proočkováni všichni senioři a návrat dětí do škol je v nedohlednu. Dává vám to logiku. Mně moc ne. Situace v Česku spíš připomíná proslulý Kocourkov. A je třeba již nyní si přiznat, že to 21. březnem neskončí.
Čísla o počtech nakažených, těžce nemocných či zemřelých jsou strašlivá. Vláda vyzývá své občany, aby pracovali doma, a zakázala jim návštěvy i příbuzných. Některé obchody, služby či restaurace jsou zavřené už přes dva měsíce. Dnes se už ani nepočítá, kolik z nich zkrachovalo. Průmysl však jede vesele dál. Přitom jeho podíl na tvorbě HDP klesá a už není tak velký jak za dob socialismu. Naopak tahounem ekonomiky je sektor služeb, který má navíc daleko vyšší přidanou hodnotu. Nikdo nikdy nikde nezdůvodnil, proč je část ekonomiky zvýhodněna před druhou.
Realita je taková, že podnikatelé ve službách sedí doma nebo se přesunuli do polostínu ilegality. Někteří by bez toho neměli – obrazně řečeno – co do pusy. Průmysl a velké továrny zatím jedou, přestože všichni moc dobře vědí, že v nich nákaza je a že řada zaměstnanců chodí do práce i s covidem a přenáší ho tak dál. Vláda sice nařídila testování, ale to se teprve rozeběhne, takže promořování stále pokračuje. Alespoň jeden test na covid za sebou budou muset mít všichni zaměstnanci firem nad 50 lidí zhruba až do dvou týdnů. Ale co bude do té doby?
Restaurace jsou zavřené, ale ještě v minulých dnech mohly desítky lidí sedět a spolu jíst v závodních jídelnách a kantýnách. V pondělí večer to vláda zatrhla, firmy však udělaly kravál a vláda celé opatření za necelý půlden změkčila. Ono je opravdu v některých podnicích takřka neproveditelné. Nedovedu si moc představit, jak lidé sedí na zemi u svých linek a plastovými vidličkami z boxů vyjídají oběd a nebo se s jídlem v ruce procházejí venku před továrnami.
Stovky tisíc dětí ze školek a prvních dvou tříd základních škol jsou zase doma. Jejich rodiče mohou prakticky zapomenout na svou práci. Místo toho musí připravovat program na každý den a po večerech vyvářet obědy pro celou rodinu. Ale učitelé už se píšou do pořadníků na očkování. Přitom nejsou proočkováni ani senioři, kteří tvoří nejohroženější skupinu obyvatelstva. Rovněž není stále vyloučeno, že se některé děti letošní školní rok do lavic už nevrátí.
Chaos, zmatek, nekoncepčnost. Tak se jeví takřka vše, co se kolem nás nyní děje. Sousední spolkové republiky z Německa už nám nabízejí vakcíny i lůžka. Už se na to nemohou dívat. Není asi už větší důkaz neschopnosti a nemohoucnosti české vlády. Ta se zmůže jen na polovičatá a mnohdy prolobbovaná řešení, která k ničemu nepovedou a spíš současnou agónii ještě prodlouží.
Nebo si opravdu někdo myslí, že v pondělí 22. března dojde k rozvolnění? S tímto přístupem, kdy pro jednu skupinu lidí a část ekonomiky platí jiná pravidla než pro druhou? Když vláda vyhlásila lockdown, měl být úplný a měl se týkat i podniků. Zkrátka úplně všech. Nechci být špatným prorokem, ale ono k němu stejně brzy dojde. Lockdown neskončí, protáhne se do jara, týden už nebude žádné měřítko. Horší na tom bude to, že tato země ztratí spoustu drahocenného času. Uvidíme, jaká data bude ministerstvo zdravotnictví vyhlašovat za dva týdny. Rád bych věřil na zázraky. Ale ty se nedějí, alespoň v českém Kocourkově ne.
